Krátce střižené vlasy sahající sotva k uším. Nová móda dámských účesů roku 1923 dělá Vavřínu Krčilovi vrásky na čele.
„Komu budeme síťky prodávat, když všechny ženy budou vypadat takhle?“ povzdechne si. Nemá nic proti novým trendům, ale tohle pro jeho firmu není dobrá zpráva. Chce to nový nápad, a to rychle…
Chudé rodiny na Žďársku si na počátku 20. století vylepšují svůj napjatý rozpočet výrobou oblíbených sítěk na vlasy. „Mami, umím to líp než ty,“ chlubí se matce Vavřín Krčil (1895-1968) a ruce s jehlou mu jenom kmitají. Nedělá to ovšem z nudy.
„Vavřín Krčil si touto prací vydělával už v 11 letech a pomáhal tak živit rodinu,“ vysvětluje historik Stanislav Mikule ze žďárského muzea prozaický důvod, proč malý kluk dával přednost výrobě sítí před fotbalem s kamarády ze sousedství.
Svoje ženy platí dobře
U síťkování už Vavřín zůstane. Po návratu z 1. světové války si rovnou založí živnost. „Nemohly bychom pro vás pracovat?“ obracejí se na něj ženy ze Žďáru nad Sázavou i z okolních vesnic. Kývne a snaží se získat pro jejich výrobky odbyt.
V Novém městě na Moravě si 30. srpna 1921 nechává vystavit cestovní pas. Půl roku poté odjíždí do Německa. Na veletrzích v Lipsku, v Mnichově i v Karlsruhe, všude navazuje kontakty a sjednává zakázky.
Nikdo mu ale nedá bankovní úvěr, a proto další čtyři roky jezdí měsíc co měsíc do Německa prodávat za hotové. O jeho vlasové síťky prodávané pod značkou SAARENSE (EKV) mají zákazníci zájem.
Dokonce tak velký, že Krčil platí ženám, které pro něj pracují, 25 korun za tucet vyrobených sítěk. Za stejnou cenu se přitom tehdy dala pořídit pánská košile.
Nová móda a levný dovoz
Šikovný podnikatel stihne ještě uspořádat v roce 1923 ve žďárském zámku výstavu sítěk. Utuží vztahy se zákazníky a síťkařky se na semináři seznámí s novými trendy. Potom ale přichází první rána.
Ženy si svoje dlouhé hřívy vlasů nechávají zkracovat podle poslední módy a vlasové síťky se stávají nepotřebným zbožím. A bude ještě hůř. Evropský trh v letech 1924-1925 doslova zaplaví levné síťky z Japonska. Skončí 98 % síťkařů. Krčilovi zbývají dvě možnosti.
Buď složí ruce do klína a bude naříkat nad skomírající živností, nebo hledat nové uplatnění. Zvolí druhou variantu. „Co přidat k síťce ucha a vytvořit tašku?“ napadne ho spásná myšlenka. Nakupovat přece chodí každá hospodyňka! Svůj nápad hned vyzkouší v praxi.
Na patent zapomene
Na výrobu tašek stačí síťovací jehla a kulaté dřevěné prkénko, na které se výrobek natahuje, aby měl typický půlkulatý tvar. Krčil opět svým ženám zadává zakázky a opatřuje materiál. Hotové tašky pak sváží do své dílny, kde je balí a expeduje.
Nedůvěra vůči novince trvá jenom krátce. Síťovka rychle vyplní díru na trhu. Je lehká, nezabere místo, ale přitom pojme obrovský nákup. Vypadá to na pohádku se šťastným koncem. Firma exportuje nejenom do Evropy, ale i do Kanady nebo Afriky.
Zisky utěšeně rostou. Ovšem úspěšný podnikatel si svůj nápad ke své smůle nenechá patentovat. Jeho vnuk Roman Krčil dodnes netuší, proč dědeček zapomněl na tak významnou věc.
Starý kontinent i zámoří tak svými napodobeninami zahltí výrobci z Itálie a Švýcarska a Krčilovi jeho vynález doslova ukradnou pod rukama.
