Přesný čtverec, v němž vedle sebe pochodují pikenýři a arkebuzíři s mušketýry, vzbuzoval po téměř 300 let na evropských bojištích obrovský respekt. Není divu, jejich promyšlená taktika slavila jeden úspěch za druhým.
A vojáci utuženi mnoha předchozími bitvami se odvahou a nasazením blížili dnešním speciálním jednotkám.
Přestože oblast Granady stále ještě drželi Arabové (Mauři), podařilo se na konci 15. století konečně propojit dva mocné křesťanské státy.
Ferdinand II. Aragonský (1452–1516) se oženil s Isabelou Kastilskou (1451–1504) a tím položil základ vzniku španělského království.
Tento proces formálně završil o několik let později nástup Karla V. Habsburského (1500–1558) na španělský trůn v roce 1516. Ale již několik let předtím bylo potřeba vybudovat armádu vznikajícího státu, zejména když se v roce 1492 podařilo připojit i Granadu a pozornost (budoucího) Španělska se přesunula dále do Středomoří k dnešní Itálii.
Podle švýcarského vzoru
Přelom 15. a 16. století znamenal největší slávu takzvaných Švýcarských gard, není tedy divu, že při budování nové armády se Španělé inspirovali právě zde. Pochod v uzavřeném čtverci, který Švýcaři používali, se ukázal jako velmi účinný.
Při sestavování první jednotky si ale Fernandéz Gonzalo De Córdoba (1453–1515) uvědomil, že pikenýři (kopiníci) jsou velmi zranitelní při útoku pěchoty. Proto doplnil čtverec na obou křídlech střelci.
Těmi byli buď arkebuzíři vyzbrojení krátkou předovkou s kolečkovým zámkem, nebo mušketýři.
Organizovaní profesionálové
Tak vznikla španělská tercie. Střelci na křídlech dokázali ochránit pikenýry před útokem nepřátelské pěchoty, čas kopiníků nastal v okamžiku, kdy nepřítel vsadil na jízdu. Právě na spolupráci obou částí byl úspěch tercií na evropských bojištích založen.
Něco podobného by ale nebylo možné bez velmi přesné organizace a skvělé disciplíny. I proto procházeli vojáci tercií velmi náročným výcvikem. Základní struktura jednotky zůstávala po dlouhou dobu stabilní.
Štáb měl nejčastěji asi 30 mužů a v jeho čele stál Maestro de Campo. Vojáci v poli byli rozčleněni mezi pikenýrské a arkebuzírské kompanie.
Jen Španělé
Ještě jeden detail od Švýcarů Španělé přebrali. Zatímco většina středověkých armád byla plná žoldnéřů z různých konců světa, členy tercií se mohli stát pouze dobrovolníci ze Španělska.
Podobně jako v případě Švýcarských gard i tercie spoléhala na vazbu ke státu a větší nasazení, než které bylo možné čekat od žoldnéřů. Tercie si navíc promyšleně budovaly statut jakéhosi společenství.
Služba v nich byla doživotní, takže hlavní jádro každé z nich tvořili ostřílení profesionálové zocelení bezpočtem bitev.
V době svého vzniku tvořila tercie skutečně mocnou sílu, nebylo žádnou výjimkou, že ji tvořilo až 3000 vojáků, z čehož zhruba polovina byli pikenýři tvořící hlavní útvar.
Největší tercie tak mohly mít téměř 30 řad po asi 60 zástupech, takže strany čtverce nezřídka přesahovaly i 50 metrů. Není divu, že když se podobná masa vydala kupředu, nepřátelům se roztřásla kolena.
Později se ale počet mužů v tercii zejména z taktických důvodů redukoval a postupně klesl asi na třetinu a nakonec až k 500 mužům.
Narazili až u Rocroi
I přes dílčí neúspěchy během bojů se Švédy a Holanďany se dlouho zdála vojenská taktika tercií nepřekonatelná. Ještě v roce 1635 v bitvě u Nördlingenu byly španělské tercie jazýčkem na vahách, který přinesl vítězství císařským vojskům.
Kosa na kámen padla ale 19. května 1643, kdy španělská armáda obléhala pevnost Rocroi, která byla předpolím Champagne.
Ač měli Španělé výraznou převahu, podařilo se francouzské jízdě prorazit obranu na pravém křídle tercie a tím otevřít cestu do zad dalším jednotkám. Fungující stroj se zadrhl. Francouzi zajali asi 3000 Španělů a další museli ustoupit.
