Je krátce po sedmé hodině ranní a francouzské stíhačky typu Mirage se začínají formovat na obloze. Mají jasný cíl, který splní během tří hodin! Káhira je od nich vzdálena pouze necelých 20 minut letu a Damašek 10. Moment překvapení zafunguje naprosto dokonale.

Přetahovaná o sporný kus území nabrala velmi rychlý spád. Izraelsko-palestinská hranice již byla svědkem mnoha konfliktů a v předvečer šestidenní války tomu nebylo jinak.

Negevská poušť měla prověřit připravenost moderní izraelské armády a naprostou nepřipravenost té egyptské, která podcenila závažnost celé situace.

Hegemon arabského světa

Již od Suezské krize v roce 1956 egyptský prezident Gamál Násir (1918–1970) usiloval o vytvoření protiizraelské koalice na Blízkém východě.

I když byly vztahy na Blízkém východě více než komplikované, Násir si svá kýžená spojenectví nakonec vydobyl a krůček po krůčku se mu podařilo vytvořit koalici arabských států od Alžírska na západě až po Jemen na jihu a Irák na východě pod svůj vliv.

Přehnané vytáčky

Od dubna do května 1967 začaly nastupovat egyptské divize na Sinajský poloostrov a záhy se ocitly v blízkosti izraelských hranic.

Nijak se neschovávaly a postup prováděly během denního světla, tak viditelně, jak jen to šlo, aby si Izrael uvědomil, že má upustit od případného vojenského zásahu.

To vše za vydatného skandování místních sdělovacích prostředků, které si neodpustily velikášské slogany v podobě: „Židům, kteří přežijí náš útok, umožníme odchod ze země, ale lze pochybovat, že někdo přežije!“

Navíc egyptská vláda 22. května 1967 uzavřela pro izraelské lodě Tiranskou úžinu, což i v mezinárodním kontextu vyvolalo velké ohlasy. Zejména Spojené státy upozorňovaly, že Izrael má právo na vojenskou odpověď. Ta měla přijít brzy.

Násirova prořízlá ústa

Neuvážené Násirovy kroky Egypt zaháněly stále více do kouta. Otevřený střet s Izraelem si nepřál, vždyť třetina jeho armády podporovala republikány v občanské válce v Jemenu. Na druhou stranu ale svým chováním neustále přiléval olej do ohně.

„Nikdo nemůže porušovat práva Sjednocené arabské republiky a otázkou není uzavření Tiranských úžin, nýbrž izraelská několikaletá agrese… již samotná existence státu Izrael je agresí,“ nechal se slyšet egyptský prezident, který později svého neuváženého výroku hořce litoval.

Izraeli dochází trpělivost

Izraelští státníci se ocitli doslova na vážkách. Zpočátku se zdráhali pustit do ozbrojeného konfliktu a hrálo se o čas.

Ministr zahraničí Abba Eban (1915–2002) podnikl bleskovou návštěvu USA s výsledkem, že Izrael dá Spojeným státům čas k tomu, aby Násira přesvědčily o výhodách zdrženlivosti oproti nejistotě válečného tažení.

Když ale 30. května 1967 uzavřel Násir pětiletý pakt o vzájemné obraně s jordánským králem Husajnem I. (1935–1999), pohár trpělivosti Tel Avivu přetekl.

„Izrael by se měl ujmout iniciativy ještě před tím, než bude napaden,“ vyslovil se tehdejší ministr obrany a sám bývalý náčelník generálního štábu Moše Dajan (1915–1981) a vláda jeho návrh jednomyslně schválila. Následující den 5. června měl Egypt pocítit připravenost izraelské armády.

Egyptský debakl

Židovský stát dokázal zničit více jak 300 nepřátelských strojů, i díky nedostatečnému egyptskému radarovému pokrytí, během neuvěřitelných tří hodin a zajistit si tak vládu na obloze. Vzápětí mohla začít druhá část útoku.

Štafetu získali izraelští tankisté, kteří měli předvést, co umí. Na druhé straně egyptští velitelé, překvapeni rychlostí izraelského postupu, začali vydávat protichůdné informace.

Přiznat porážku bylo nemyslitelné a protiizraelská propaganda pracovala na plné obrátky. Nemaje jiného východiska přistoupil Násir na klid zbraní už 8. června.

Válka skončila o dva dny později a dosavadní rozloha Izraele se díky anektovaným územím zvětšila trojnásobně.