„Nechceš se dneska večer pobavit, fešáku?“ prohodí lascivně spoře oděná žena na kolemjdoucího pána v buřince. Ten její nabídku mlčky přejde. I kdyby snad měl o chvilkové potěšení zájem, jakožto obyvatel Žižkova má zrovna hluboko do kapsy.

Při pohledu na začouzené činžovní domy to tak nevypadá, ale čtvrť má kromě špatné pověsti i vůbec nejvyšší ceny potravin v Praze. Nájem je tu ale prakticky zadarmo.

„Statistika je jako bikini. Co odhaluje je zajímavé, co skrývá je podstatné,“ originálně shrne podstatu vědní disciplíny americký akademik Aaron Levenstein.

A pozadu v odhalování zajímavého a skrývání podstatného nezůstali ani Češi, respektive Čechoslováci.

Již přes sto let uběhlo od prvního statistického sčítání v tuzemsku, jehož se na základě zákona Národního shromáždění z 28. ledna 1919 ujal Státní úřad statistický (SÚS), předchůdce dnešního Českého statistického úřadu (ČSÚ). Jak se žilo za první republiky?

Za co rodiny utrácely nejvíce peněz? A kolik se platil nájem? Tyto i další otázky zodpovíme prostřednictvím údajů z dobových statistik. Zvláštní pozornost pak úřad věnoval jedné modelové „rodině pražského úředníka“…

Vzdělání je prvotní

Pan a paní, říkejme jim Vypočítalovi, žijí v bytě na pražském Žižkově, který ve 20. letech 20. století není zrovna exkluzivní adresou. Nijak si ale nezoufají.

Paní Vypočítalová je ženou v domácnosti a její manžel dochází do úřednického zaměstnání, odkud každý měsíc přinese dobrých 1700 korun. Z toho celou polovinu utratí za potraviny.

Oproti centru Prahy si na Žižkově lidé připlatí prakticky za vše od masa, přes mléko až po pivo. I proto poslední jmenovanou položku si pan Vypočítal dopřává jen o nedělním obědu. Rodina zbytečně neutrácí.

Do čeho však rodiče investují, je vzdělání svých dvou dětí, za nějž měsíčně platí 43 korun plus dalších 16 korun za noviny, knihy, psací potřeby a poštovné. Sem tam si rodina dopřeje skromný výlet a pravidelně poškádlí štěstěnu nákupem losu.

„Moc úspěšní nebyli, protože mezi jejich rodinnými příjmy žádnou výhru v loterii nenalézáme,“ píše ČSÚ k výsledkům.

Zajímavé je srovnání se současností – zatímco tehdy byl Žižkov vnímaný spíše jako dostupná dělnická čtvrť, dnes patří mezi vyhledávané části širšího centra Prahy a byty na Žižkově lákají jak zájemce o bydlení, tak investory.

Sňatky nevěstek z rozumu

Pan Vypočítal je naštěstí šťastně ženatý, a tak nemá potřebu vyhledávat společnost v náručí lehkých děv. A nutno říct, že jich není zrovna málo. Jenom v Praze pracuje celkem v 18 veřejných domech 123 slečen.

Počet zařízení v hlavním městě sice dorovnává Brno, ovšem jejich osazenstvo je přibližně poloviční. Mnoho dalších žen, většinou staršího věku, se živí prostitucí na vlastní pěst.

Celkem v Československu pracuje 1224 prostitutek, z nichž je drtivá většina nepříliš překvapivě svobodná. Ty provdané většinou „úřady vysvětlovaly tím, že se jednalo o sňatky v době války uzavřené s vojáky za účelem vyplácení sociální podpory“.

Pro ukojení čtenářovy divoké mysli je také dobré zmínit, že takto citlivá data úřad nezískával v terénu nýbrž si je obstaral rozesláním dotazníků obecním a policejním úřadům.

Investice do techniky

Ať jde o spotřebu másla, statistiky zahraničního obchodu nebo sčítání lidu, něco je velmi brzy po vzniku SÚS jisté, takové objemy údajů nelze zpracovávat bez pomoci strojů.

V dubnu roku 1920 si úřad pronajme od firmy Powers Accounting Machine 12 děrovaček a čtyři třídicí stroje s počitadly. „Nemohl je koupit, protože americká firma v té době své přístroje pouze draze pronajímala za dolary.

Ročně tak úřad utratil 9 450 dolarů, což při tehdejším kurzu 80 korun za dolar představovalo úctyhodných 756 tisíc korun,“ vypočítává úřad.

Stroje v hodnotě 3,4 milionu korun si SÚS odkoupí až dva roky od počátku fungování, když americká firma změní svou obchodní politiku.

Přes 300 tisíc obětí

Statistický úřad neukončí svou činnost ani po vpádu německých vojsk v březnu 1939. Tehdejší šéf úřadu a velký vlastenec Jan Auerhan (1880–1942) je sice donucen odejít do výslužby, ale zůstane hlasitým kritikem okupantů.

V květnu 1942 si tak pro 62letého Auerhana dojde gestapo a soud jej odsoudí za schvalování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) k smrti. Když úřad po válce vyčíslí oběti nacistické okupace, dojde k hrozným číslům.

„74 000 nežidovských a 138 000 židovských přímých obětí nacismu, 100 000 osob zemřelo vlivem vyšší úmrtnosti podmíněné válkou a okupací. Mezi zemřelými bylo i 15 zaměstnanců SÚS,“ dočteme se v úředním dokumentu.

Po komunistickém puči v únoru 1948 projde úřad radikální proměnou, kdy se statistika stane nástrojem budování socialismu. Výsledky šetření se zpravidla omezí jen na zprávy o plnění hospodářských plánů.