Předchůdcem ruské carské gardy se stává vojenská jednotka Alexandra Menšikova, přítele ruského cara Petra I. Velikého, založená 16. června 1706. Po několika reformách kyrysnického pluku, které provede i carevna Kateřina II. Veliká, se kolem roku 1800 za vlády cara Pavla I. rodí slavná Kavalergarda.

Vstupenkou do ní se stává šlechtický původ, tvoří ji pět eskadron, tedy 1000 jezdců. V Petrohradě mají gardisté k dispozici celou čtvrť, kde jsou jezdecké stáje, kasárna i byty důstojníků. Nechybí ani dostatek zábavy.

Pravidelně každý čtvrtek se pořádají večeře, kterých se povinně účastní všichni důstojníci, omluvou je jedině nemoc nebo souhlas nadřízeného důstojníka. Později se hrají karty, kulečník, bohatýrsky se popíjí.

Krvavá řežba dvou elit

Oporu ruských vojsk tvoří v bitvě u Slavkova roku 1805, kde kavaleristům velí mladší bratr ruského cara Alexandra I. Pavloviče (1777–1825), velkokníže Konstantin Pavlovič (1779–1831). „Takhle to být nemělo. Musíme se okamžitě bránit,“ soptí. Původní plán by takový, že jeho jednotky budou záložní, teď se ale dostávají do první linie. Proti nim stojí vojsko francouzského maršála Jeana Lannese (1769–1809). Krátce poté se dva francouzské pluky ocitají v úzkých. „Půjdete jim na pomoc,“ rozkáže Napoleon části své císařské gardy. Utkají se zde dvě elitní jednotky, a i když jejich střetnutí nezvrátí průběh bitvy, strhne se mezi nimi krvavá řežba.

Když se pak ruské jednotky Preobraženského a Semenovského pluku rozhodnou k ústupu, Kavalergarda tuto akci kryje, i když za cenu velkých ztrát, které jim způsobují hlavně francouzští granátníci.

Přesila si poradí

Car Mikuláš I. (1796–1855) musí hned na počátku své vlády čelit vojenskému povstání tzv. Děkabristů. V této chvíli se mu garda stává oporou. „Jedinou záchranou pro Mikuláše bylo, že se zatím podařilo přimět k přísaze několik gardových útvarů a mezi nimi Mikulášův elitní Izmajlovský pěší pluk, a hlavně gardovou jízdu, slavnou a obávanou kavalergardu,“ píše současný autor Dušan Uhlíř. Přísaha znamená pro gardu velký závazek a krátce po ní už míří na Senátní náměstí v Petrohradě proti povstalcům. Uvítá ji kanonáda z pušek povstalců. Gardisty podpoří posily z Petropavlovské pevnosti a společně obklíčí nespokojence.

Když přibude i dělostřelectvo, přichází vítaný obrat. Trojnásobná přesila vojáků už si se vzbouřeným lidem poradí. Po páté odpolední 26. prosince 1825 už je po boji, na zemi leží asi 300 mrtvých. Pluky bojují i v první světové válce.

Za datum jejich rozpuštění se považuje 19. prosince 1917, kdy velitelé posledních dvou pluků pošlou zbylé muže domů. V Rusku nastupuje tvrdá éra komunismu a jednotky složené ze zbohatlických synků patří k nežádoucím.