Slavný ruský spisovatel se svíjí na zemi v křečích.  Právě prodělává další ze svých epileptických záchvatů. Na konci se však jeho tvář rozjasní. Je přesvědčen o tom, že se mu právě podařilo dostat do Boží blízkosti. Jedná se jen o iluzi doprovázející jeho nemoc, nebo je zatím něco víc?

Jeden z nejnadanějších ruských autorů Fjodor Michaljovič Dostojevskij (1821 – 1881) rozhodně nemá nijak obyčejný život. Jeho životní cesta je plná pohrom. Tragičnost se promítá i do jeho literárních postav.

Kromě toho trpí epileptickými záchvaty. Ty mu však kupodivu podle jeho slov přinášejí také velice pozitivní zážitky. Spisovatel je přesvědčen, že v nich poodhrnuje závoj reality. Odrazila se tato zkušenost v jeho dílech?

Život plný trpkých zkoušek

S nepřízní osudu se spisovatel setkává již v raném dětství. Nejprve ho tyranizuje jeho otec – zchudlý lékař pracující v moskevské nemocnici. Když je Fjodorovi patnáct, zavraždí jeho zploditele tři nevolníci.

Pak čeká mladého Dostojevského neutěšené studium na vojenské technické škole. Teprve poté se může věnovat psaní, jak po tom již dlouho toužil. Jenže nadaný spisovatel se zaplete do tajné společnosti propagující socialismus.

Spiklenci jsou odhalení a hrozí jim trest smrti. Ten je na poslední chvíli změněn v osm let nucených prací na Sibiři. Tato neblahá zkušenost zanechá neblahé stopy na literátově zdraví. Od té doby ho sužují epileptické záchvaty.

Není divu, že jeho romány a povídky jsou plné rozervaných duší! Co si o svých záchvatech, takzvaných prožitcích extatického fluida, ruský autor poznamenal do svého tajného deníku?

Setkání s Bohem?

V svém románu Bratři Karamazovi popisuje Dostejvskij příběh ateisty, kterému bylo po smrti jako pokání za jeho nevíru uložen úkol ujít miliardu mil. Když se mu to podaří, otevřou se pro něj brány ráje.

V tu chvíli prohlásí, že by se vyplatilo ujít desetkrát tolik za pouhých pět minut v ráji. Samotný spisovatel sám prožívá několik nebeských vizí.  Také ty mu podle slov v jeho tajném deníku přinášejí nevýslovnou blaženost.

K jednomu z těchto zážitků prý došlo na Boží hod velikonoční. „Cítil jsem, jak nebesa sestoupila na zem a pohltila mě. Skutečně jsem vnímal Boha a byl jsem Jím naplněn. Ano, Bůh existuje. Plakal jsem.

Ale víc si vybavit nedokážu….Nevím, zda tento blažený prožitek trval vteřiny, hodiny, či minuty, ale přísahám, že bych jej nevyměnil za všechny radosti, jež může život poskytnout.“ Podobné vize měl prý i švédský jasnovidec a vědec Emanuel Swedenborg (1688 – 1772).

Znamená to, že se oba muži setkali s nějakou vyšší skutečností? Nebo bylo tyto nebeské vize jenom produktem jejich mozků, které se snažily zmírnit jejich bolest?

Bojovník se spiritismem

Přes svoje neobvyklé zážitky, nebo možná právě díky nim, se Dostojevskij nedá strhnout vlnou tehdy se rodícího spiritismu. Sice se ve svých dílech nezřídka nechává inspirovat obrazností tohoto hnutí, avšak jeho nauku odsuzuje.

Spiritismus v jeho očích představuje „formu izolace, jež banalizuje náboženství prostřednictvím laciné mystiky tam, kde je zapotřebí hlubší víry v církevní nauku“. Proti komunikaci se záhrobím neúnavně bojuje v novinových sloupcích.

Zároveň se však staví i proti metodám ruského chemika D. I. Mendělejeva (1834 – 1907), který se postavil do čela komise odsuzující spiritismus jako vědomý či nevědomý podvod. Mendělejovy metody totiž pokládá za svévolné a manipulativní.

Domníval se snad Dostojevskij, že mu nebeské vize umožnily nahlédnout pravou podstatu věcí?