Hamburský přístav žije 18. dubna 1939 velkou slávou. Na svou panenskou plavbu se právě vydává loď s názvem Robert Ley, která se má již brzy zařadit do flotily německé organizace Kraft durch Freude.

Ta zajišťuje pracujícím Němcům řadu povyražení v jejich volném čase. Na palubě Roberta Leye se nachází sám Adolf Hitler.

Vůdci německého národa dělá společnost půvabná blondýnka.

Vysoká, štíhlá Inge Leyová (1916–1942) je druhou manželkou Roberta Leye (1890–1945), šéfa Německé dělnické fronty (DAF), pod níž organizace Kraft durch Freude (KdF, v překladu Síla díky radosti) spadá.

Loď, na které teď paní Inge baví Adolfa Hitlera (1889–1945), nese právě jméno jejího manžela. Víc než jeho však původní profesí herečka a balerína uctívá německého vůdce. Její manželství s věčně opilým Leyem není zrovna ukázkové.

Během války Inge po jedné z hádek s manželem spáchá sebevraždu. Pověst Roberta Leye její smrtí utrpí jen další vážný šrám…

Říšská instituce pro ostudu

Robert Ley je v mnoha ohledech neschopný ubožák. Na to, jak si namastit vlastní kapsu, ale stačí.

Německá dělnická fronta, zastřešující odborové organizace napříč třetí říší (má 25 000 000 členů), si brzy mezi říšskými institucemi získává nechvalný přívlastek „nejvíce zkorumpovaná“.

Ley na svém platu šéfa DAF vůbec nešetří, a protože s jídlem roste chuť, obohacuje se i přímo z fondů DAF. Jejich prostředky ve velkém zpronevěřuje pro své osobní potřeby.

V roce 1938 vlastní luxusní usedlost v blízkosti Kolína nad Rýnem nebo řadu vil v dalších německých městech (bohatstvím zejména přetéká ta v Berlíně v honosné čtvrti Tempelhof). Jeho vozový park by mu mohl závidět kdejaký král.

Zřejmě mu to ale stále nestačí, a tak si Ley pořizuje vlastní železniční vagon. „V té době také vynikal sukničkářstvím a těžkým alkoholismem, což obojí často vedlo k trapným scénám na veřejnosti,“ vzpomínají svědci Leyových eskapád.

Asketický Hitler dělá, jako by neviděl, neslyšel. Příklad ze svého šéfa si ale berou nižší úředníci v DAF, a tak se tato organizace noří do bahna korupce.

Není zde prostor pro soucit

Význam Leyova úřadu se začátkem druhé světové války upadá. Třebaže je odevšad slyšet, jeho neschopnost je opět do očí bijící.

Dohled nad německou pracující silou nyní přebírají ministři zbrojního průmyslu, nejprve Fritz Todt (1891–1942) a po něm Albert Speer (1905–1981). To však neznamená, že by se Ley nenamočil do nacistických válečných zločinů.

„Je toho tolik v sázce, že zde není prostor pro soucit a lidství,“ hřímá namol opilý vůdce DAF v říjnu 1942 před lídry německého těžebního průmyslu v Essenu.

Jako o „ruských prasatech“ pak hovoří o válečných zajatcích, kteří byli odvlečeni do Německa na nucené práce. Podobně nemá pochopení ani pro další národy, jež nyní otročí ve službách Adolfa Hitlera. Ten stále ve svého věrného nohsleda vkládá důvěru.

V průběhu válečných let pověřuje Leye, aby se postaral o ubytování německých občanů, kteří v důsledku spojeneckých náletů přijdou o střechu nad hlavou. Další úkol, na nejž Ley nestačí…

Udá ho nepřítel ve straně

Se svou životní modlou se Robert Ley naposledy setkává 20. dubna 1945, když Hitler v bunkru u říšského kancléřství slaví své 56. narozeniny. Atmosféra je tehdy napjatá. Řada z nacistických pohlavárů si již připouští, že konec se neodvratně blíží.

Ne tak Rudolf Ley. Po oslavě opouští Berlín a vydává se do jižního Bavorska. Věří, že Hitler ho bude následovat. Leyovo rozčarování bude veliké… Přesto se okamžitě skryje pod cizí identitou a dává se na útěk. Již 16. května 1945 je ale zadržen Američany.

Vydává se sice za doktora Ernsta Distelmeyera, ale s jistou dávkou zadostiučinění jeho pravou totožnost spojencům odhaluje jeho dlouholetý stranický odpůrce Franz Xaver Schwarz (1875–1947), pokladník NSDAP. Na Leye čeká mezinárodní soudní tribunál

v Norimberku. Tři dny poté, co je mu sděleno obvinění, si z natrhaných proužků ručníku svazuje oprátku. Oběsí se na záchodové trubce ve své cele.