Akvadukty, kanalizační systémy, veřejné toalety, sprchy, termální lázně a vysoká sanitární kultura. Tyto civilizační výdobytky si běžně spojujeme s římskou říší.

Kolem lázeňství oné doby se točí i veřejný život – jsou místem rokování určeným k setkávání široké veřejnosti. S jejich rozšířením do všech koutů říše dochází k zlepšení hygienické a zdravotní úrovně obyvatelstva… Anebo ne?

Nad ulicemi Říma, Věčného města, se smráká. Noc se snáší na sedm vršků jako černá křídla, ovocnáři na ulicích zvolna zavírají své krámky, v oknech domů a vináren se rozsvěcují svíce.

Čtveřice černých nubijských otroků nese utichajícím městem zdobenou lektiku se zataženými závěsy. Marcus Saecillius je po třech hodinách na řečništi unavený jak na těle, tak na duchu a přeje si jen jedinou věc.

Komplex Trajánových lázní se tyčí nad pochmurnou Suburou jako pohádkový palác uprostřed zeleně, jeho pestrobarevné mozaiky se lesknou ve světle pochodní.

Patricius vystoupí a projde rovnou dovnitř, kde se ho okamžitě ujme dvojice vilicus thermarum, lázeňských otroků. V apodyteriu si odloží tógu a pokračuje dál. Očistné koupele se už nemůže dočkat.

Původem z Řecka

První koncept veřejných umýváren vzniká patrně u Řeků, jejichž způsoby tělesné očisty také pokládají základy moderním lázeňským praktikám, s nimiž se setkáváme dodnes.

Přepychové malé vany pro jednu osobu a mramorová nebo alabastrová umývadla nalézáme ve zbytích paláce Knóssos na Krétě, jakož i v Akrotiri na Santorini, obě zhruba z poloviny 2. tisíciletí před naším letopočtem.

Krom běžné očisty Řekové využívají i termální prameny a koupele v páře, které jsou patrně vynálezem Sparťanů. Později jsou lázně, zvané balneum, budovány jako součást gymnasiálních komplexů, kde cvičí atleti, sloužících zároveň jako místa sociálních kontaktů.

Pozdější římské výtvory na ně v mnohém ideologicky naváží, rozlohou a precizností je ovšem dalekosáhle předčí.

Muži vlevo, ženy vpravo, otroci dozadu

Vezmeme-li si za průvodce veřejným římským zařízením našeho dříve zmíněného Marca Saecillia, rozhodně neuděláme chybu.

Komplex lázní, který s oblibou navštěvuje, vyrůstá v Římě z rozkazu císaře Trajána (53-117) a otevírá přesně na svátek kalend v červenci roku 109. S rozlohou 330 na 270 metrů se jedná o stavbu i na římské poměry rozměrnou.

Patricius vstupuje vchodem pro mužské návštěvníky, o něco menší je určen ženám a vstupem stranou hlavní fasády chodí dovnitř otroci. V prvním století se sice obnovuje zvyk společných lázní, ale předpokládejme, že jde ještě o cudnou éru.

Jeho otroci zaplatí správci lázni, balneatorovi, quandrans (doslova čtvrťák), zatímco on si jde do apodyteria, šatny, odložit.

Odtamtud přejde do překrásnými mozaikami zdobeného tepidaria neboli teplé místnosti, kde se na chvíli uloží na podušku a nechá si prohřát ztuhlé údy teplem sálajícím ze stěn a z hypokaustu pod podlahou. Když se dostatečně relaxuje, postoupí dále do caldaria.

Tam je teplota ještě vyšší (okolo 55°C), a Marcus se na moment ponoří do horkého bazénku uprostřed.

Když vyjde ven, nechá se od viliců namazat olivovým olejem, který ze sebe k dokončení tělesné očisty setře pomocí dřevěného strigilu (škrabky k odstranění nečistot).

Zvedne ruku, aby pozdravil procházejícího přítele, a projde do poslední, nejteplejší místnosti, laconica, určené k pocení. Když je hotov, vrátí se zpět do apodyteria a zchladí se v bazénku se studenou vodou, ve frigidariu.

Následně nechá otroky, aby mu vmasírovali do svalů vonné masti, nechá si donést číši vína a usedne do jednoho z výklenků v šatně, kde ještě nějakou chvíli odpočívá. Takto nějak může vypadat jeden večer ve veřejných lázních starobylého Říma.

Očista těla i ducha

Voda se do lázní dostává pomocí akvaduktů, kterých do Říma vede celkem 11. Znečištěná, páchnoucí a kalná Tibera je jako zdroj nepoužitelná. Kromě očisty samotné se lázně v průběhu doby stávají rovněž důležitým místem veřejného rokování a dalších zábav.

Ojedinělá nejsou ani herecká či hudební představení, návštěvníkům je k dispozici občerstvení jídlem a pitím, jakož i duchovní strava v podobě knihoven. Kromě výše popsaných místností je součástí komplexu také palaestra určená ke cvičení a soutěžení. Ne všechny stránky veřejného podniku jsou však zcela růžové.

Cizopasníci římští

Paleopatolog a vyučující Biologické antropologie na Cambridgeské univerzitě, doktor Piers Mitchel, v loňském roce zveřejnil studii zabývající se výskytem parazitů za dob římské říše.

Chitinové pozůstatky z těl červů nalezené v latrínách ukazují, že navzdory své pokročilé lázeňské kultuře nebyli Římané o mnoho zdravější než jejich následovníci ve středověku.

S rozšířením impéria po většině Evropy se zvyšuje výskyt cizopasníků jako tenkohlavci lidští nebo hlístice, ale také vší či blech.

Jako jeden ze způsobů šíření se pochopitelně nabízí i špatně udržované a nedostatečně čištěné veřejné lázně, ale nejsou dozajista viníkem ojedinělým.

Hnojení polí lidskými výkaly, které neprocházejí nekolikaměsíčním kompostováním, jež by zlikvidovalo vajíčka parazitů a zabránilo reinfekci, je s největší pravděpodobností dalším. Římská čistota a hygienické návyky vypadají ve své ideální podobě lákavé.

Žít však v dobách, kdybyste s nimi přicházeli každý den aktivně do styku, by vašemu zdravotnímu stavu nejspíš příliš nepomohlo. Pokud nestojíte o mazlíčky ve střevech.