Umění renesančních mistrů s léty stoupá na ceně. Prodávají se za ohromné částky. Jaký ale byl jejich vztah k penězům. Někteří z nich je příliš neřešili a byli ochotni pracovat bez nároku na honorář, další zase dokázali finančně pomáhat ostatním.

V listopadu 2004 kupuje newyorské Metropolitní muzeum obraz Stocletská madona od Duccia di Buoninsegny (1255/1260–1318/1319) za neuvěřitelných 45 000 000 amerických dolarů (téměř 900 000 000 korun).

Jedná se o nejvyšší částku, jakou muzeum do té doby za nějaký obraz vůbec zaplatilo.

Otrhanec nechává dlužníky žít

Malíř Tommaso di Simone Guidi (1401–1428) dostává pro svůj neupravený zevnějšek přezdívku Masaccio (v překladu Buran). Nedbá ani o sebe, ani o světské věci, upíná se jedině k umění.

Peníze od lidí, kteří mu něco dluží, vymáhá obvykle až v okamžiku, kdy je opravdu nezbytně potřebuje. Jako štědrá a otevřená povaha neváhá komukoli pomoci, a to i finančně.

Vzhledem k tomu, že umírá náhle v pouhých 27 letech, objevují se spekulace, že byl otráven.

Pracuje klidně zadarmo

Malíř Tintoretto (1518–1594) často pracuje zadarmo, proto se stává úspěšným při shánění zakázek. Svým talentem si je naprosto jistý a svojí troufalostí vzbuzuje antipatie.

Například jeden člen bratrstva ze Školy u sv. Rocha v Benátkách v roce 1560 slibuje, že dá 15 dukátů na výzdobu školy, ale jenom v případě, že „řečený obraz bude zhotoven jinou rukou než Tintorettovou“. Pokud malbu zadají Tintorettovi, nedá prý nic.

Kvůli tomu, že Tintoretto mnohdy maluje bez honoráře, zůstává chudý jako kostelní myš. Dokonce natolik, že jeho vdova se po manželově smrti musí obrátit na úřady s žádostí o pomoc.