Patří k potomkům zámožného rodu Šottnhofských, ale spojení s nimi Karel Škréta nezdůrazňuje. Svoje zásluhy si chce vydobýt sám.
Na pražské Týnské škole získává Karel Škréta (1610–1674) dobrou jazykovou výbavu: učí se německy, francouzsky a latinsky, což se mu později mimořádně hodí při uměleckých cestách na zkušenou.
Jako evangelická rodina čelí po roce 1620 pronásledováním. Proto s matkou a sourozenci roku 1628 emigruje do saského Freibergu.
Konvertuje ke katolíkům
Původem protestant ale dva roky poté konvertuje ke katolictví. I díky tomu se pak o deset let později může vrátit do Čech. Než se ale znovu objeví ve svém rodišti, na cestách cizinou se naučí ohánět mečem stejně zdatně jako štětcem a dostává proto přezdívku.
Tasí pokaždé, když dojde k nějakému nedorozumění. Lidové historky ho podle spisovatele Jaroslava Kampera (1871‒1911) „líčily jako horkokrevného mladého muže, jenž lehko se dal strhnouti k hádce.“
Pobije se s kolegou
Soubojem řeší i rozdílné umělecké názory, a to ještě ve svých 63 letech.
Dne 2. září 1673 se poblíž domu U černého kohouta v dnešní pražské Rytířské ulici pobije s malířem Ondřejem Oktavianem Pierrem, kterého zabije a musí poté prchnout před spravedlností.
Útočiště najde v pražském kostele svatého Václava na Zderaze, na církevní půdě ho nemohou zatknout. „Jeho povaha nebyla prosta vad, ale co v umění jeho bylo a ryzí zachovalo si svěžest svou vítězně až po naše dny,“ chválí jeho dílo Kamper.
Mistr podobizen
Vyzdvihuje hlavně Škrétovy podobizny, které vypadají jako živé.
„Zdá se jakoby jeho štětec, jenž někdy na náboženských obrazech nemá dosti vzletu, při malbě podobizen nabýval zvláštní pružnosti a lehkosti, jistoty a výraznosti.“ V pozdějších dílech se jeho typickým znakem stává využití techniky šerosvitu.
Kromě uměleckých úspěchů získává zpátky i konfiskovaný majetek, o který jeho rodina po emigraci přišla.
