Mentální anorexie, bulimie a záchvatovité přejídání přestavují závažná psychiatrická onemocnění, kterými trpí až 70 milionů lidí na celém světě. Jde o nemoci duše, které dopadají na tělo.
Dříve byly spojovány především s dospívajícími, dnes se s nimi lze setkat i u dětí a starších dospělých. Proč vznikají a jak s nimi bojovat?
Poruchy příjmu potravy nejsou, možná překvapivě, onemocněním moderní doby. Lidé jimi trpěli, a to především ženy, už v dávné historii. Asi nejznámější anorektičkou historie byla císařovna Alžběta Bavorská (1837–1898) přezdívaná Sissi.
Choroba byla poprvé popsána v roce 1694 anglickým lékařem Richardem Mortonem (1637–1698). Další anglický lékař, William Gull (1816–1890), pak zachytil na dvou fotografiích ženu, pojmenovanou Miss A., která se léčila s mentální anorexií.
Na snímku z roku 1866 je zobrazena vyhublá, se strhanými rysy tváře. Na fotografii z roku 1870 je pak tatáž žena, již zdravě vyhlížející po úspěšné léčbě.
Odpírání si jídla, nebo naopak přejídání se
Mezi poruchy příjmu potravy se řadí mentální anorexie, pro kterou je charakteristický strach z tloustnutí a úmyslné snižování váhy vedoucí až k odmítání potravy. Dále mentální bulimie, pro kterou je typické přejídání se následované vyzvracením přijaté potravy.
A dále záchvatovité přejídání, k němuž dochází během na psychiku náročných okamžiků. Nenásleduje po něm zvracení, takže vede k tloustnutí.
Vyskytovat se mohou i atypické formy anorexie a bulimie, noční záchvatovité přejídání, pika neboli jezení nepoživatelných věcí či syndrom vybíravosti v jídle u dětí.
Mentální anorexie
Základním příznakem mentální anorexie je strach z váhy, z tloušťky a s tím spojené odmítání jídla.
Onemocnění postihuje především dívky, ale vyskytuje se i u chlapců, a to v poměru 1: 10. Postižený je přesvědčen o tloušťce některých partií těla, u žen a dívek dominují hýždě, břicho a stehna, a tuto představu mu nelze vyvrátit, ačkoliv nemá žádnou reálnou vazbu na hmotnost.
Vnímání vlastního těla je tak chorobně změněné, blíží se bludu.
Pacientky se snaží snížit hmotnost odmítáním jídla, vynecháváním určitých druhů jídel s tvrzením o preferenci zdravé výživy, v extrémních případech jí nemocná jen nepatrné množství jídla či několik dnů hladoví.
Nadměrné cvičení, projímadla a zvracení
Počáteční pocit hladu je zaháněn nadměrným příjmem tekutin, někdy až v trojnásobku doporučeného denního množství, dalším průběhem nemoci pocit hladu postupně mizí.
Pokud je postižený nucen jíst, ze strachu z vlivu požitého jídla a jeho kalorické hodnoty se následně přijaté energie snaží zbavit zvracením, používáním projímadel či diuretik, případně nadměrným cvičením.
Existují dvě podoby mentální anorexie, u jedné se nevyskytuje zvracení a užívání projímadel, u druhé dochází k záchvatům přejídání a následného zvracení či vypuzení.
Od hladovění k myšlenkám na sebevraždu
Pro pacienty s mentální anorexií je typické nejen určité jídelní chování, ale i psychické projevy nemoci. Jedná se o změny nálad, plačtivost, depresívní stavy, v některých případech vedoucí až k sebevražedným sklonům.
Rozvíjí se nespavost, nesoustředěnost s poklesem výkonnosti a nadměrná únava.
Vlivem nedostatečného přijmu energie je nemocí postižen i trávicí trakt, zpomalí se činnost střev a rozvíjí se zácpa, oslabeny jsou kosti, hrozí vznik osteoporózy a zvýšené kazivosti zubů.
Jak vypadá anorektička?
Dostavuje se extrémní vyhublost, viditelná pro okolí, nemocná ji ale nevidí a dále si poklepává na „tučná“ stehna. Její vlasy jsou slabé, lámavé a bez lesku, pleť zažloutlá.
Postižená je slabá, trpí bolestmi hlavy a pocity na omdlení, její obranyschopnost je oslabená. Rozvíjí se problémy se srdcem, které mohou být až život ohrožující, a anémie neboli chudokrevnost.
Snižuje se u ní množství pohlavních hormonů, a proto dochází k vynechání menstruace (amenorea), muži trpící anorexií se zase potýkají se ztrátou potence.
Postižena je i centrální nervová soustava, nemocného trápí křeče, citlivost na chlad a nadměrný růst ochlupení.
Kdo trpí anorexií?
K vzestupu počtu případů mentální anorexie došlo ve Spojených státech v sedmdesátých letech minulého století, u nás od devadesátých let.
Dříve se typicky objevovalo u dívek a žen ve věku 15 až 30 let, intelektově nadprůměrných, pocházejících ze středních a vyšších vrstev industrializovaných zemí.
Dnes se však vyskytuje bez omezení věkem, už v raně školním věku či naopak v dospělosti, u osobností s intelektem průměrným i podprůměrným a napříč společenskými vrstvami.
Perfekcionisté toužící po dokonalosti
Nejpostiženějšími jsou ale stále dívky v období puberty, mezi 13 a 18 lety věku, které jsou vystaveny velkému tlaku společnosti, zesílenému sociálními médii, které se snaží dostát společenskému diktátu krásy.
Vyskytují se však i případy u dívek na prvním stupni základních škol, existuje i takzvaná infantilní mentální anorexie, tedy odmítání jídla či extrémní vybíravost v jídle u malých dětí.
Stále častěji se však lze setkat i se čtyřicátníky trpícími touto formou poruchy přijmu potravy, většinou se jedná o perfekcionisty, kteří nemoci podlehnou ve snaze být dokonalí.
Mentální bulimie
Oproti tomu mentální bulimie byla popsána koncem padesátých let minulého století jako součást chování obézních jedinců, v šedesátých a sedmdesátých letech jako průvodní jev některých forem mentální anorexie.
Až nyní je definována jako samostatná porucha, přičemž až u 50 % pacientek jí může skutečně předcházet anamnéza mentální anorexie, zejména v pubertálním věku. Onemocněním trpí 1-3 % žen, nejčastěji studentek ve věku od 14 do 25 let. Přibližně desetkrát méně často se nemoc vyskytuje u mužů.
Přejídání se následované zvracením
Mentální bulimie se nejčastěji projevuje nepřekonatelným puzením ke konzumaci značného množství jídla v co nejkratším čase. V některých případech jde o zcela náhodně zvolenou stravu, jindy je předem připravená.
K ukončení jezení dochází v okamžiku bolesti břicha z důvodu přílišného zvětšení žaludku, případně spontánně vyvolaným zvracením. Někdy pacient upadne do spánku.
Smutek a pocit selhání
Před spuštěním záchvatu jezení se u pacienta může projevovat smutek, deprese, úzkostné stavy, pocity samoty, prázdnoty.
Po záchvatu se dostaví pocit selhání, nezvládnutí situace, za což je potřeba se potrestat, například pořezáním, někdy může dojít až k pokusu o sebevraždu.
Kvůli potřebě opatřit si velké množství jídla může docházet, hlavně u adolescentek, ke krádežím peněz na potraviny nebo jídla samotného.
Hrozí až ruptura žaludku!
Ačkoliv onemocnění provází strach z tloušťky a přibírání na váze, často si při něm pacientky uchovají svoji původní hmotnost s pocitem nespokojenosti s vlastním tělem, někdy dojde ke snížení váhy.
Mentální bulimie vede, v důsledku častého zvracení, ke zvýšené kazivosti a vypadávání zubů či nehtů, otokům slinných žláz, bolestem břicha a hlavy, závratím a únavě. Může způsobit i úplnou slepotu. Při extrémním přejedení hrozí až protržení stěny žaludku.
Narušený postoj k vlastnímu tělu
K rozvoji nemoci dochází ve snaze řešit tímto způsobem různé duševní či emocionální problémy, například v rodině, nepřijetí vrstevníky či touhu o dokonalé postavě.
Může být i snahou o vytěsnění nepříjemných a traumatizujících zážitků, jakými jsou šikana, smrt blízké osoby, zanedbávání či sexuální zneužívání. Zejména oběti sexuálního násilí mívají narušený vztah k vlastnímu tělu.
Záchvatovité přejídání
Další poruchou příjmu potravy je záchvatovité přejídání, pro které je charakteristická konzumace velkého množství jídla v krátkém čase bez pocitu hladu, po němž nenásleduje zvracení. Občas se přejí každý, ale záchvatovité přejídání má svoje specifika.
Ke snězení velkého objemu dochází v čase pod dvě hodiny, přičemž postižený není schopen přestat a ztrácí kontrolu nad tím, co jí. Hltá a pokračuje v jedení, i když už nemá hlad a cítí se plný. Potraviny si schovává a následně je tajně pojídá.
Obezita jako vedlejší důsledek
V přítomnosti ostatních lidí jí normální, nebo stravu odmítá, jakmile je ale sám, dochází k záchvatu. Při něm nemůže dosáhnout pocitu nasycení bez ohledu na množství snědeného jídla. Jezením snižuje pocity stresu a úzkosti, které ho ovládají.
Takovéto záchvaty přejídání přepadají postiženého minimálně jednou za týden po dobu alespoň tří měsíců. Až 50 % lidí trpících touto poruchou je obézních, protože při záchvatech přijmou velké množství energie, které se nijak nezbaví.
Stejné jako drogová závislost
Dlouhodobé záchvatovité přejídání vede k postupnému snížení hladiny dopaminu, což má za následek ztížené dosažení pocitu uspokojení a odměny.
Kvůli tomu je nemocný člověk nucen jíst více než normálně, a to až do okamžiku, kdy už opravdu není schopen pozřít ani sousto, nikoliv do okamžiku nasycení.
Snížená schopnost dosažení pocitu uspokojení, tedy nasycení, vede k začarovanému kruhu dalších a dalších záchvatů žravosti, během kterých jsou libé pocity intenzivnější. Podobné procesy lze přitom pozorovat i u drogové závislosti.
Jak se léčí poruchy přijmu potravy?
Léčba poruch příjmu potravy není jednoduchá, u každého jedince probíhá jinak v závislosti na okolnostech a potřebách nemocného. V každém případě je nezbytnou součástí terapie spolupráce pacienta s psychiatrem, případně psychologem.
Během společných sezení se snaží identifikovat spouštěč onemocnění, zlepšit vnímání sama sebe a postupně uzdravit mysl. Součástí léčby je rovněž farmakoterapie, tedy podávání léčiv, nejčastěji antidepresiv.
Samozřejmá je také spolupráce s nutričním specialistou a nastavení vhodného stravovacího režimu.
Hospitalizace při ohrožení života
K hospitalizaci dochází nejčastěji u pacientů trpících mentální anorexií, a to v případně extrémního váhového úbytku v důsledku dlouhodobého hladovění.
Nejprve na jednotce intenzivní péče, poté na psychiatrickém oddělení nebo jednotkách specializovaných na léčbu poruch příjmu potravy. U bulimiček dochází k hospitalizaci, jen pokud u nich hrozí riziko spáchání sebevraždy.
Léčba je doprovázena rodinnou terapií, psychoterapií a kognitivně behaviorální terapií. Pomoci se nemocným může dostat i prostřednictvím skupin na sociálních sítích.
Naděje na normální život
Až 44 % pacientek trpících mentální anorexií se z nemoci uzdraví, kolem 28 % dosáhne částečné remise, zatímco u 24 % se nemoc překlopí do chronické.
U 5 % pacientek dojde k úmrtí v důsledku srdeční zástavy, elektrolytové dysbalance či následkem banální infekce, případně k sebevraždě. Při dlouhém průběhu nemoci se toto číslo zvyšuje na 20 %.
U pacientek s mentální bulimií dojde k úplnému uzdravení u 27 % z nich, u 40 % k neúplnému uzdravení, do chronické fáze přechází nemoc u 33 % z nich.