Mechanické, magnetické či optické stopy zvukových vln, které přetrvají dlouhé roky či desítky let. To si představujeme pod pojmem záznam zvuku. Do čeho je zachytit?
Mechanicky ho ryje jehla do magnetofonové desky, elektromagneticky se zachycuje na magnetofonovou kazetu. Digitálně ho na CD nebo DVD pomocí optiky vypálí laser. Jaké médium ale stálo na úplném počátku?
Tisk mu nestačí
Francouzskému vynálezci Édouardu-Léonovi Scottovi de Martinvillovi (1817–1879) nestačí do této doby možné zápisy. Sám je typograf, ale tištěné slovo je mu málo. Chce něco víc, vytvořit grafický záznam zvuku.
Pouští se do výzkumu a roku 1857 představuje Francouzské akademii svůj fonoautograf – zařízení, které vyrývá zvukové vlny.
Vizuální obraz
Na obyčejný papír začerněný kouřem z olejové lampy zaznamenává francouzskou píseň Au clair de la lune, Pierrot répondit. Výsledkem je záznam trvající pouhých deset vteřin. Ovšem vytvoří jenom vizuální obraz zvukové vlny, zařízení nedokáže nahrávku přehrát. Tenhle problém, jak křivky zobrazené na papíře znovu přehrát, nerozlouskne.
Hlas ho vyvede z míry
První opravdu použitelnou zvukovou nahrávku, kterou si můžete znovu poslechnout, pořizuje teprve americký vynálezce Thomas Alva Edison (1847–1931) roku 1877 na svém fonografu.
U jeho prvního přístroje zachycovala zvuk jehla do hliníkové fólie, kterou později nahradila vrstva vosku. „Nikdy předtím mě nic tak nevyvedlo z míry, jako když jsem poprvé uslyšel svůj vlastní hlas,“ říká o svém zařízení sám Edison.
