Na svět přichází roku 1830 Johana Rottová, dcera z vážené rodiny významného pražského obchodníka. Díky tomu se jí dostane na tehdejší dobu opravdu výborného vzdělání. Učí se německy a francouzsky. Kromě jazyků dbá její rodina i o Johanino školení v hudbě.

Dívce Johaně dává hodiny hry na klavír Petr Mužák (1821–1892), který ji také uvede do společnosti. Díky němu se spřátelí se spisovatelkou Boženou Němcovou (1820–1862).

Z dívky Johany se vyklube vášnivá česká vlastenka, která se v roce 1852 provdá za Mužáka. Dokonce si podle rodiště svého manžela – obce Světlá v Podještědí – zvolí i svůj umělecký literární pseudonym Karolína Světlá (1830–1899).

Rozchod s manželem

Krátce po svatbě Karolína Světlá otěhotní. Jenže dcerka Božena ale bohužel umírá. Mladá žena je už od dětství přecitlivělá, a po dceřině smrti se roku 1853 nervově zhroutí. Odjede do Světlé v Podještědí, kde se zotavuje. Příliš to ale nepomáhá.

Manželství s Petrem Mužákem není šťastné, pár nenachází společnou řeč. Jsou „dva póly: on rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie;

on kráčel, já chtěla létat,“ jak sama Karolína píše. „Bylo mi čtyřiadvacet, když jsme se s mužem rozešli od lože,“ dodává hořce.

Útěchu po dceřině smrti hledá od konce 50. let 19. století hlavně v psaní. Věnuje se románům z vesnického prostředí. Za svůj vzor považuje francouzskou spisovatelku George Sandovou (1804–1876).

Podobně jako ona se pouští do příběhu ušlechtilých žen, které se obětují pro vlastenectví. Typické jsou pro ni hlavně silné ženy, hrdinky jejích románů.

Platonická láska ke spisovateli

Spřátelí se ovšem i se spisovatelem Janem Nerudou (1834–1891). Zamiluje se do něho, ovšem zůstane jenom platonický. I tak je ovšem jeho blízkou přítelkyní a první čtenářkou jeho literárních textů. Svěřuje se mu se vším.

„Kam jsem obrátila zrak svůj, tam šklebilo se na mne ze sta prázdných důlků strašlivé nic, z něhož jsme pošli a do něhož se vrátíme…,“ líčí mu v dopisech svoje deprese. Manželovi se ovšem její styky s Nerudou nelíbí, a tak je Světlá přerušuje.

„Žádná budoucnost, žádná věčnost, žádná naděje tady na zemi, ni na nebesích… všecko lež, všecko klam, všecko mam, i ta naše ctnost,“ zoufá si.

Konec v příšeří vlastního bytu

Světlá hledá uspokojení v boji za lepší postavení žen ve společnosti. V roce 1870 s přítelkyní Eliškou Krásnohorskou (1847–1926) zakládá časopis Ženské listy.

V dalším roce potom s její pomocí vzniká Ženský výrobní spolek český pro podporu chudých žen a dívek. Zapojuje se i do příprav na otevření dívčího gymnázia Minerva v roce 1890 a přednáší v Americkém klubu dam. Ani v závěru svého života si ale štěstí neužije.

Od roku 1875 trpí oční nemocí. Postupně jí slábne zrak a nezbývá jí, než svoje literární díla diktovat. Její pravou rukou, jak sekretářkou, tak i společnicí, se stává neteř Anežka Čermáková-Sluková.

Posledních deset svého života už spisovatelka téměř nevidí a svůj čas tráví v příšeří pražského bytu, ukrytá za zataženými závěsy.