„Po baroku a rokoku jsme si všichni trochu oddechli,“ usměje se knihovnice, zatímco ukazuje svazek s jemnou klasicistní vazbou.
„Už žádné zlacené víry, jen čistá, klidná linie.“ A opravdu – klasicismus přináší do knižní vazby střízlivost a pořádek.
Místo přezdobených motivů se objevují jemné lemy, často ve formě jednoduchého zlatého rámečku. Ornamenty se inspirují antikou – vlysy, palmety, vavříny. Ačkoliv hřbet knihy zůstává zdobený, celkový dojem je klidný, vznešený a uměřený.
Potahy desek bývají z mořené kůže – krásné, odolné a decentní. Klasicistní kniha působí dojmem noblesního ticha, jaké najdete v knihovně starého šlechtického sídla. Je to čas elegance bez přepychu.

Zapojí se Aleš i Mánes
I z tohoto období se dochovala řada vazeb, které vznikají v českých zemích. Jenže s postupujícím 19. stoletím přichází změny. Papírové vazby získávají na oblibě – jsou levnější, lehčí a snáze se vyrábějí. A hlavně: přichází průmyslová výroba.
Kniha přestává být výlučným řemeslným dílem. Stroje začínají měnit pravidla hry. Ve druhé polovině 19. století nastupuje nakladatelská vazba. Knihu už nezdobí jen knihařský mistr, ale i významní umělci.
Tiskárny se obracejí na výtvarníky a výsledkem jsou opravdové klenoty. Mikoláš Aleš (1852-1913) navrhuje slavnou celoplátěnou vazbu knihy Za praporem sokolským (1887) – výrazná, národní, silná. A není sám.
Už v roce 1854 dostává Josef Mánes (1820-1871) nabídku vytvořit návrh vazby pro dílo Perly české, které vychází u příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty.
Mánes propojuje výtvarno s řemeslem a není to jeho poslední spolupráce s knihou. Umělci vcházejí do knižního světa – a s nimi přichází nová estetika.

Braunerová spojí obsah a formu
Lipské vazby – celoplátěné svazky s bohatým zlatým zdobením a ilustracemi – zaplavují český trh. Levné, líbivé, praktické. Průmysl vítězí, ale umění se nevzdává. Roku 1891 se v Praze koná Jubilejní výstava, která ukazuje, jaký kus cesty česká kniha ušla.
Poprvé se tu shromažďují významné historické vazby z knihoven i soukromých sbírek. Výstava se stává podnětem k vytvoření Dějin českého knihařství, které sepsal pan Chytil – a kniha získává i svůj vlastní příběh.
Do vývoje se zapisuje také Zdenka Braunerová (1858-1934). Její výtvarné pojetí Pohádky máje Viléma Mrštíka propojuje obsah a formu – autorka navrhuje nejen vazbu, ale i vnitřní výzdobu knihy. „Kniha musí být krásná i uvnitř,“ tvrdí.
A čtenář jí dává za pravdu. Tak klasicismus a s ním i celé 19. století přinášejí střídmost, nové technologie, ale i uměleckou spolupráci. Kniha se proměňuje – z řemeslného objektu se stává dostupným produktem a zároveň pořád uměleckým dílem.