V Třebnicích u Sedlčan se do rodiny Radeckých z Radče narodil 2. listopadu 1766 chlapec, který dostane jméno Jan Josef Václav. Svých rodičů si ale bohužel moc neužije, oba umírají poměrně brzy.
Proto se desetiletý Josef Václav dostává do péče svého dědečka Václava Leopolda, výtečného vojáka.
Jan Josef Václav Radecký (1766‒1858) má od svého prarodiče podědit vojenské řemeslo. Jenže když se dostaví k přijetí na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídni, verdikt vojenského lékaře nad drobným chlapcem je nekompromisní:
„Pan hrabě je příliš slabý.“ Naštěstí Josef Václav nezahořkne. Věří, že se opravdu jednou stane vojákem. Co mu chybí po tělesné stránce, zvládne vůlí a vytrvalostí. Vášnivě hltá všechny knihy o vojenské historii.
Na vlastní pěst se ve svých 17 letech rozhodne zkusit štěstí u vojska. Jenže i tentokrát ho čeká odmítnutí. Je prý příliš mladý. Potrvá rok, než se mu do třetice konečně podaří proniknout do armády.
Nastupuje jako kadet v pluku hraběte Caramelliho. Konečně si může obléci vytouženou vojenskou uniformu. Svůj vojenský křest prodělá roku 1788 při bitkách s Turky a upozorní na sebe statečností a odvahou.
V září téhož roku pomáhá uklidnit situaci při jedné z hádek husarů a dobrovolníků. Polní maršál Ernst Gideon Laudon (1717–1790) ho proto jmenuje svým ordonančním důstojníkem. Před mladíkem se otevírá slibná vojenská kariéra. S Laudonem ještě dobude v roce 1789 Bělehrad.
Neschopnému velení chybí plán
O tři roky později vyhlásí revolucí zmítaná Francie válku rakouskému císaři Františkovi I. (1768–1835). Štěstí tehdy stojí na francouzské straně. Jejich vojáci jsou nažhavení do boje a velí jim muži s bohatými zkušenostmi.
Habsburská armáda je oproti tomu v mnohem horším stavu. Tvoří ji vojáci, odvedení do války bez sebemenšího nadšení. Rozkazují jim důstojníci, kteří kladou větší důraz na zapnuté knoflíky uniformy než na válečnou strategii. Radecký má vztek.
Je jedním z mála vojáků, kteří bojovat chtějí a umí to. Ovšem nedostává žádnou možnost své umění také předvést. „Chybí jim jakýkoli plán. Průběh operací určují okamžité události,“stěžuje si na velení armády.
Tvrdá kritika na adresu starců
Nepomůže, že se sám snaží, a dokonce je za zásluhy v bojích u Fleurus (v dnešní Belgii) 26. června 1794 „pro přičinlivost v den bitvy povýšen na rotmistra“. Rakouská armáda klidně přenechá nepříteli pevnost Charleroi.
Její velitelé se chovají váhavě, nedokážou mezi vojáky udržet kázeň. Když proto Radecký posílá nejvyššímu armádnímu velení memoranda s návrhy, jak zlepšit stav armády, jeho kritika je skutečně oprávněná. Navíc upozorňuje, že vojsko vedou přestárlí důstojníci.
O 70letém maršálovi Dagobertu Wurmserovi (1724–1797) poznamená, že je „zcela vyžilý stařec, hluchý a bez vůle“. Úplně jinak se ale na situaci dívá Dvorská válečná rada, která Radeckého označí za „nepříjemného šťourala“. On však dokazuje, že je skutečně schopným velitelem.
