„Jestli nebudeš pořádně cvičit, dostaneš rákoskou,“ rozkřikne se Johann van Beethoven na svého malého syna Ludwiga. Chlapec vzlykne a udeří do kláves. Jeho despotický a věčně opilý otec, tenorista u dvora v německém Bonnu, pěstuje chlapcův hudební talent. Pokud Ludwig nehraje na klavír, dře hudební teorii nebo cvičí na housle.

Svérázné výchovné metody Johanna van Beethovena (1739/1740–1792) v podobě výprasků rákoskou nebo zamykání do sklepa nesou ovoce. Ludwig v deseti letech hraje na klavír jako virtuos. Navzdory tomu psaní a počítání mu moc nejde. Rukopis má hrozný a potíže má i s malou násobilkou.

Dohlíží na mladší bratry

V 17 letech získává příležitost studovat ve Vídni u Mozarta, ale zakrátko se musí vrátit do Bonnu. Umírá mu matka. Přebírá dohled nad dvěma mladšími bratry, protože otce zničilo nezřízené pití.

Teprve v roce 1792 se může učit u rakouského skladatele Josepha Haydna (1732–1809).

Úvahy o sebevraždě

 „Všimli jste si, že Beethoven přestal chodit do společnosti?,“ šeptá si mezi sebou vídeňská smetánka. Důvod je zřejmý: už v roce 1802 přichází skladatel o sluch. Navíc ho trápí i další zdravotní problémy, například bolesti hlavy.

Přemýšlí dokonce o sebevraždě, ale při životě ho drží hudba. Vídeňáci ho potkávají, jak se toulá ulicemi, mává rukama a něco vykřikuje. Nejlépe se mu skládá, když chodí sem a tam. Nevadí mu, že působí jako blázen.

O peníze se nestará

Péči o sebe a své okolí považuje za ztrátu času. „Jeho byt je to nejšpinavější a nejnepořádnější místo, jaké si dovedete představit,“ říkají hosté, kteří zavítají do jeho podnájmu. Všude leží pohozené oblečení a talíře se zbytky jídla.

Chodí ve špinavých a potrhaných šatech a odmítá si je vyprat. Chtějí-li jeho přátelé, aby se oblékl do čistého, musí ho ze špinavých šatů svléknout.