Lidé jsou zdatní a vytrvalí běžci, stejně jako jejich předchůdci, kterým běh umožnil vytrvalostní lov. Právě díky němu následně došlo k rozvoji mozků homininů.

Podle vědců z prestižních amerických univerzit se na schopnosti lidí běhat na dlouhé vzdálenosti podílela i změna jednoho genu. Za naši schopnost běhat maratony však platíme větší náchylností k rakovině a dalším nemocem.

 

Daniel Lieberman, lidský evoluční biolog z Harvardské univerzity, který se zaměřuje na lokomoci, tvrdí, že naši předkové si vyvinuli adaptace pro běh „doslova od hlavy k patě“. Podle něj máme krátké prsty u nohou, aby se při běhu nezlomily.

Obecně má spodní část našeho těla větší klouby, šlachy i svaly než horní část našeho těla, aby byla schopna absorbovat síly, které vytváříme při rychlém pohybu.

Achillova pata, iliotibiální trakt (povázkový pruh, který se upíná pod vnější stranu kolena) i klenba chodidla fungují jako pružiny, které absorbují energii při dopadu, aby ji následně uvolnily při odrazu, a tak dále.

K těmto výrazným směnám došlo zejména u druhu Homo erectus neboli Člověka vzpřímeného, který žil v Africe před 2 či 1,8 miliony až asi 143 tisíci či 50 tisíci lety. Odtud se postupně rozšířil na všechny kontinenty.

Homo erectus, úspěšný lovec

Vytrvalostní běh je energeticky méně náročný po dvou nohách než po čtyřech, předchůdce člověka při něm navíc využíval i své schopnosti termoregulace, tedy ochlazování se pocením, což zvířata většinou neumějí a musí pro ochlazení vyhledat stín.

Díky tomu se stal Homo erectus úspěšným lovcem. Lovit ovšem musel ve skupině, ve které se její členové museli mezi sebou dorozumívat, což vedlo k rozvoji řeči. Konzumace masa pak vedla ke zvětšení mozku.

Missy Thompsonová, bioložka z Fort Lewis College v Coloradu, k tomu podotýká: „Mozky našich předků se vyvíjely společně s jejich schopností běhat a lovit, napájely se z ní.“

Ztráta genu CMAH

Podle vědců z University of Carolina San Diego School of Medicine přispěla k tomu, že lidé patří mezi nejlepší vytrvalostní běžce na Zemi, ztráta genu zvaného CMAH. Závěry své studie zveřejnili ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B. Absence genu zřejmě v minulosti přispěla k tomu, že naši předci začali zvládat běh na dlouhé vzdálenosti bez větší únavy.

Díky tomu se mohli vydat na vytrvalostní lov, a to i uprostřed horkého dne, neboť navíc disponovali účinnou termoregulací.

Něco za něco

Absence genu CMAH umožnila dnešním lidem stát se úspěšnými maratonskými běžci, podle bioložky Thompsonové se jedná o pohyb, pro který jsou naše těla stvořená. Výzkumy ukazují, že běh snižuje hladinu cholesterolu a zvyšuje hustotu kostí.

„S mírou je to jedna z nejjednodušších a nejlepších forem kardiovaskulárního cvičení, které můžeme dělat,“ dodává Thompsonová.

Profesor Varki však upozorňuje, že s sebou absence genu CMAH zřejmě přinesla i negativa v podobě zvýšeného rizika některých druhů nádorových onemocnění a cukrovky, když říká: „Je to dvoustranná mince.“