Existuje legenda, že se křižáci v roce 1431 u Domažlic rozutekli před husity už při zpěvu jejich chorálu. Ve skutečnosti ale šlo zřejmě spíše o paniku, kterou způsobil nečekaný rozkaz velitele stáhnout vojska dozadu. Jisté je, že se písně stávají zbraní.
Sílu zpěvu nepodceňuje ani církev. Ta na počátku 15. století vůbec nepřeje lidovému zpěvu v kostele. Vadí jí cokoli, co narušuje jednotný systém latinských obřadů. Věřící přece musejí poslouchat!
Co kdyby v nich sborový zpěv probudil nějaké nebezpečné myšlenky a touhy? Právě toho se církevní hodnostáři bojí jako čert kříže.
Jenže nerománské národy, mezi které se počítají i Češi, latinským obřadům až na úzkou hrstku vzdělanců nerozumí, a tak se jim také zuby nehty brání. „Proč máme zpívat a říkat něco, co nechápeme?“ ptají se a nikdo jim na jejich otázku neumí rozumně odpovědět.
Synoda, sněm biskupů, zasedající 16. června 1408 v Praze nakonec povoluje zpívat v českých kostelech hned čtyři písně oblíbené mezi lidmi – Hospodine, pomiluj ny! Svatý Václave! Buoh všemohúcí a Jezu Kriste, ščedrý kněže.
Povolením oněch čtyř písní ovšem dobrá vůle církve končí, nic dalšího už netoleruje.
Hus miluje hudbu
Kazatel Jan Hus (kolem r. 1370–1415) se ponoří do textu a hudby známé písně Jezu Kriste, ščedrý kněže. Brouká si její slova na hudbu. „Ne, stále to není ono,“ kroutí nesouhlasně hlavou.
Teprve po několikátém pokusu konečně pokývne a spokojeně si na papír zapíše notové značky. Snaží se upravit znění písně tak, aby se lidem zpívala co nejlépe. Je muzikální a pro umění, hlavně hudbu, má smysl.
Nebudí u něj pohoršení jako třeba tanec, který naopak Hus rázně odsuzuje jako nemravnou zábavu. Hudbu jednoduše považuje za další šikovný nástroj, jak rozšířit svoje názory mezi lidem.
Podobně jako Jezu Kriste, ščedrý kněže předělává k obrazu svému i píseň Navštěv nás Kriste žádúcí.
Na chóru se dá vydělat
Svatovítským chrámem zní dvanáctihlasý sbor. Všichni zpěváci, zvaní bonifanti, jejichž hlasy se vzájemně proplétají při bohoslužbách na chóru, dostávají za svoje pěvecké výkony výborné zaopatření.
Nejenom oděv, stravu a ošetření v případě nemoci, ale také peníze. Získají jich tolik, že si za ně mohou dokonce zaplatit i školu. Přesně tak to dělá také jeden z nich, Jeroným Pražský (1378/1380–1416).
Díky tučnému příspěvku se může zapsat na pražskou univerzitu a stát se žákem mistra Jana Husa. Jeroným má nejenom úžasný hlas a hudební sluch, ale skvěle ovládá i hudební teorii. Vymýšlí různé popěvky, které si později husité berou za své.
