Ve druhé polovině 13. století Přemysl zakládá a čile podporuje nová města, protože pro něj znamenají nezanedbatelné zisky do královské pokladny. Tvoří významnou sílu, na kterou se může při sporech se šlechtou spolehnout.
„Království našeho sláva, kteréž žádosti jsme, nejvíce z okrasy a ozdoby měst roste,“ píše dokonce v jedné ze svých listin. Proto český král Přemysla Otakar II. (kolem r. 1233–1278).
městům ochotně propůjčuje různá práva, např. várečné, tedy právo vařit pivo, hrdelní na trestání zločinců, právo konat trhy, obehnat město hradbami nebo právo mílové. Poslední zmiňované se stává ochranou proti konkurenci.
Do vzdálenosti jedné míle od hradeb se nesmí usadit žádný řemeslník. Život města určuje rytmus práce řemeslníků a obchod.
Mění se jenom o křesťanských svátcích, které doprovázejí nejenom slavnostní bohoslužby, ale také zábava, tedy „posvícení, poutě, divadlo, závody ve střelbě z kuše nebo dokonce turnaje“, jak poznamenává současný historik Josef Petráň. Panovníka ve městě zastupuje rychtář.
Podcenil sílu šlechty?
„Úspěch spočíval již v tom vůbec se udržet na trůně. Obratně lavírovat mezi dvorskými klany a příbuzenstvy, bránit jedněm vyrůst nad jiné.
Hlídat bratry a bratrance, aby se neotevřel prostor ke vzpouře,“ líčí současný historik Josef Žemlička nejdůležitější rysy domácí politiky Přemysla Otakara II. Nevyplatilo se například nechat sídelní hrad bez početné vojenské posádky, jež by ho střežila.
Přemysl je ovšem zdatný politik. Stabilizuje hospodářství a vládne pevnou rukou, což nelibě nesou někteří šlechtici. Nejvíce si proti sobě poštve jihočeský rod Vítkovců.
A také kvůli jejich vzpouře v roce 1276 je Přemysl přinucen uzavřít s římským králem Rudolfem I. Habsburským (1218–1291) nepříliš výhodný tzv. vídeňský mír, na jehož základě ztrácí alpská území.
Víc by ztratil, než získal
Král udržuje trvalé kontakty s ostatními panovníky a knížaty. Ve prospěch zahraniční politiky umí využít svých příbuzenských pout i církevních svazků. Svědčí o tom už rok 1255, kdy se má volit nový římský král.
Samotného Přemysla Otakara II. záhy s nabídkou osloví Konrád, arcibiskup v Kolíně nad Rýnem. V českém králi se nezapře diplomat.
Kandidaturu údajně přijme, ale jedině tehdy, když z volby odstoupí Vilém II. Holandský (asi 1228–1256) a s Přemyslovým jmenováním bude souhlasit papež Alexandr IV. (1185/1199–1261).
Jenže Viléma na začátku roku 1256 zabijí a celé vyjednávání vypuká nanovo. Přemysl se do ničeho nežene, byť se na něj znovu obrátí arcibiskup Konrád.
„Bezmála měsíční pražská návštěva kolínského metropolity Konráda v létě 1256 svědčí o vlivu, jemuž se český panovník těšil,“ uvádí Žemlička. A třebaže se Přemysl mezi kandidáty nakonec nedostane, mrzet ho to příliš nemusí.
V dané situaci si zřejmě spočítal, že by případnou kandidaturou na říšský trůn kvůli svému silnému postavení víc ztratil, než získal.
