Kdo by nemiloval akční filmy s kriminální zápletkou? Podívejte se na příběhy pěti opravdových krádeží, které si svým průběhem ničím nezadají s hollywoodskými trháky. Nad některými téměř zůstává rozum stát a ve filmu byste jim možná ani nevěřili.
Přesto se skutečně staly.
1) Party ve vykradené bance
Bylo 16. července 1976, deset hodin večer, když se v tmavém koutě trezoru banky Societé Generále ve francouzském Nice začal otřásat kovový kabinet, připevněný ke zdi. Nakonec nevydržel tlak a zřítil se k zemi.
Do místnosti vstoupil z podzemního tunelu asi tucet mužů. Dva měsíce příprav a dřiny se vyplatily. Před nimi stál další úkol – otevřít všech 4100 bezpečnostních schránek. To jim však nebránilo v tom uspořádat si přímo v trezoru party, na které nechybělo víno, chléb, sýr ani paštika.
Během víkendu se jim podařilo otevřít pouze 305 schránek, i tak si ale odnesli lup v podobě šperků, bankovek i zlatých cihliček v hodnotě 50 milionů franků (dnes asi 713 milionů Kč).
Propracovaný tunel
Lupiči museli místo činu opustit velmi rychle v pondělí za úsvitu. Kvůli vydatným dešťům totiž stoupla hladina podzemní vody a hrozilo zaplavení tunelu i trezoru. Když na místo dorazila policie, našla v trezoru nápis: „Bez střelby, násilí a nenávisti.
“ Do místnosti vedl 8 kilometrů dlouhý tunel, na kterém si lupiči opravdu dali záležet. Nechyběly v něm dřevěné podpěry, omítnutí stěn, koberce ani elektrické kabely.
Útěk hlavního podezřelého
Vyšetřování zpočátku neneslo výsledky, ale na konci října policie zatkla jedno ze členů lupičského gangu, který své spoluviníky udal. Hlavním podezřelým byl Albert Spaggiari (1932–1989), přezdívaný Bert, bývalý voják a fotograf.
Ten tou dobou doprovázel starostu Nice na Dálném východě, ale hned po návratu byl na letišti zatčen. Během výslechu v kanceláři soudce pak Spaggiari vyskočil z otevřeného okna, spadl na střechu zaparkovaného auta a ujel na připravené motorce.
Majitele poškozeného vozu později údajně odškodnil. Podařilo se mu utéct a nikdy nebyl dopaden.
Kdo byl mozkem operace?
Spaggiari byl odsouzen v nepřítomnosti, ale trest si nikdy neodseděl, stejně jako se nikdy nenašly ukradené cennosti, které byly zřejmě využity na podporu ilegální činnosti. Spaggiari o zločinu sepsal knihu, která se stala bestsellerem a byl podle ní natočen i film Stoky ráje.
Zemřel v roce 1989. Ovšem v roce 2010 vydal pod pseudonymem knihu další významný muž francouzského podsvětí, Jacques Cassandri. V ní tvrdil, že mozkem ve své době největší bankovní loupeže nebyl Spaggiari, ale on sám, což bude zřejmě pravda.
Myslel si totiž, že zločin už je promlčený. Policie jej ovšem obvinila z praní špinavých peněz, na které se žádná promlčecí lhůta nevztahuje.
2) Diamanty za úsměv a čokoládu
Belgické Antverpy jsou jedním z nejstřeženějších míst na světě. Každoročně se tu uskuteční obchody s diamanty v hodnotě 23 miliard dolarů. Takže kufříky připoutané k zápěstí, všudypřítomné kamery, ocelové pilíře i speciální policejní stanice zde představují každodenní realitu.
Přesto se jednomu postaršímu muži podařil husarský kousek. S úsměvem na tváři vynesl z trezoru zdejší banky ABN Amro diamanty o hmotnosti 120 000 karátů (1 karát má 0,2 gramu, název je odvozen od arabského pojmenování semen rohovníku obecného, zvaného též svatojánský chleba – kharrub) a v hodnotě 21 milionů euro (tedy asi 540 milionů korun).
Jak to dokázal?
Šarmantní stařík
Carlos Hector Flomenbaum, který vypadal jako milý dědeček, chodil celý rok do banky a všem zaměstnancům lichotil, jak skvěle vypadají, a nosil jim drahé čokolády. Předstíral, že je obchodníkem s diamanty, a díky svému šarmu se mu podařilo získal VIP klíč od trezoru, který mu umožňoval vstoupit do něj kdykoli ve dne i v noci.
K loupeži pravděpodobně došlo v pondělí 5. března 2007. Flomenbaum byl posledním zákazníkem v pátek večer a zároveň prvním hned v pondělí ráno. Kdy přesně ale drahé kameny vynesl, není jisté.
Falešná identita
Když případ začala vyšetřovat policie, zjistilo se, že pachatel použil pas, ukradený v roce 2001 v Izraeli, a že banka toho o svém VIP zákazníkovi vlastně moc nevěděla. Jen že mluvil anglicky s americkým přízvukem a nosil kšiltovku.
K dispozici byla alespoň jeho fotografie, na které byl k vidění asi 190 cm vysoký muž ve věku mezi 55 a 60 lety. Za informace vedoucí k dopadení pachatele byla vypsána odměna 2 miliony euro, ovšem není známo kým.
Díky informacím poskytnutým ze Spojených států později vyšlo najevo, že pachatelem byl Američan Yehuda Mishali, již dříve stíhaný za loupeže i krádež diamantů. Jeho komplicem měl být jeho bratr Eliezer, který byl však pro nedostatek důkazů později osvobozen.
Yehuda Mishali byl v červnu 2009 v nepřítomnosti odsouzen k 5 letům vězení a pokutě ve výši 2 750 euro, je totiž stále na útěku. Ukradené diamanty zatím také nebyly nalezeny.
3) Na ukradené housle hrál 50 let
Rolls-roycem mezi houslemi jsou ty, které zhotovil italský mistr houslař Antonio Stradivari (1644–1737). Je zvykem nástroje pojmenovávat podle jejich slavných majitelů. Ty, které Stradivari vytvořil v roce 1713, dostaly jméno Gibson po Georgi Alfredu Gibsonovi, známém anglickém houslistovi.
Později se jejich majitelem stal Bronislaw Huberman (1882–1947), vynikající polský hudebník židovského původu. Ten je znám také tím, že založil Izraelský (tehdy Palestinský) filharmonický orchestr, čímž umožnil útěk téměř 1000 evropským Židům před Hitlerem.
Hubermanovi se jeho housle ztratily hned dvakrát.
Milovník dobré hudby
Nejprve mu byly housle Gibson ukradeny v roce 1919 z jeho hotelového pokoje ve Vídni, když ve městě koncertoval. Naštěstí byly nalezeny po třech dnech. Podruhé už takové štěstí neměl. Zloděj byl totiž nesmírně vynalézavý.
Julius Altman byl dobrý houslista a hudbu miloval. Našel si proto místo v baru Russian Bear, v New Yorku poblíž Carnegie Hall, kde hrál na housle oblečený jako kozák. Spřátelil se s muzikanty, a hlavně s tamními vrátnými, kteří mu občas dovolili vklouznout dovnitř a poslouchat hudbu.
Doutník a kostým kozáka
Nejinak tomu bylo i 28. února 1936, když v Carnegie Hall koncertoval Huberman. Altman daroval vrátnému doutník a slíbil mu, že bude místo něj hlídat. Vkradl se do houslistovy šatny, když hrál na jevišti na své druhé cenné housle, Gauarnerius z roku 1731.
Ukradený nástroj schoval pod svůj kozácký oblek a do baru Russian Bear se vrátil právě včas, aby odehrál své vystoupení. Nikdo ho nepodezíral. Huberman dostal odškodné a život šel dál. Altman ovšem housle nikam neukryl, naopak, dalších téměř 50 let s nimi vystupoval.
V kostele, na společenských událostech i v restauracích. Aby je mohl běžně používat, natřel je černým krémem na boty.
Přiznání na smrtelné posteli
Až v roce 1985 se v umírajícím Altmanovi hnulo svědomí. Požádal svoji manželku, Marcelle Hall, aby mu z pouzdra na housle donesla nějaké dokumenty. A ona v něm objevila článek o krádeži houslí z roku 1936.
Altman nejprve tvrdil, že housle koupil za 100 dolarů od neznámého prodejce, ale později se ke krádeži přiznal. Po jeho smrti manželka housle „vrátila“ za nálezné pojišťovací společnosti, která dříve Hubermanovi vyplatila pojistné.
Dnes housle Gibson ex-Huberman patří americkému houslistovi Joshuovi Bellovi, který je od předchozího majitele koupil za 4 miliony dolarů.
4) Loupež 300 milionů jenů
Když 10. prosince 1968 nasedali čtyři zaměstnanci japonské Nippon Trust Bank v Tokiu do auta, aby odvezli 300 milionů jenů (tehdy asi 817 000 dolarů) jako odměny zaměstnancům do továrny Toshiba, netušili, co je za chvíli čeká.
Je pravda, že jeli v běžném, nikoliv obrněném voze, což bylo tehdy v Japonsku běžné. Když projížděli kolem věznice Fuchu, zastavil je uniformovaný policista na motorce. Oznámil jim, že dům manažera banky explodoval.
Na policejní stanici dostali oznámení, že bomba je i pod jejich autem, a ať z něj tedy okamžitě vystoupí.
Falešný policista i bomba
Zaměstnanci banky poslechli, protože věděli, že jejich manažer dostal v předchozích dnech anonymní dopis, hrozící bombovým útokem. Policista vlezl pod auto, ze kterého začal vycházet kouř a plameny. Umístil pod něj totiž varovnou světlici.
Zakřičel na muže, že jde o dynamit a ať se schovají, protože auto brzy vybuchne. Když se muži ukryli za zdmi vězení, policista nasedl do auta a ujel. Cestou přesedl do jiného, předem ukradeného vozu spolu s kovovými boxy plnými peněz, pak přestoupil ještě jednou.
Při vyšetřování umírali lidé
Rozjelo se nákladné vyšetřování, které stálo asi třikrát tolik, než bylo ukradeno. Policisté na místě zajistili asi 120 stop, jednalo se však o předměty běžné potřeby, které tam pachatel umístil schválně, aby zmátl vyšetřovatele.
Na případu jich pracovalo 170 000, během šetření dva z nich zemřeli na přepracování. Podezřelých bylo asi 110 000 osob. I když byly nějaké osoby zatčeny, jejich obvinění se neprokázalo. Případ proto zůstal nevyřešený.
Dnes už je čin promlčený, ale ani tak se k němu nikdo nepřihlásil.
5) Česká krádež železničního mostu
Koncem dubna 2012 se partička tří českých zlodějů rozhodla ukrást část nevyužívané trati mezi Loktem a Horním Slavkovem. Na akci se pečlivě připravovala, na místě měla pro odvoz získaného materiálu připravené nákladní vozidlo i autojeřáb.
Za bílého dne se mužům podařilo ukrást kompletní základ původního čtyřmetrového mostu z roku 1901, který vážil asi 10 tun. Dále téměř 200 metrů kolejnic a šrouby, kterými jsou připevněné pražce. Lup prodali do sběrných surovin a získali za něj asi 120 000 korun.
Výstavba nového mostu přitom vyjde na miliony.
Lhali policistům do očí
Během příprav na akci zloděje dokonce kontrolovali policisté, kterým ovšem s falešnými smlouvami v ruce tvrdili, že mají oprávnění k demolici mostu, protože v místě má vzniknout cyklostezka. V květnu 2012 policie zatkla podezřelého, 55letého muže z Tachovska, který později dostal dvanáctiměsíční podmínku.
Jeho dva komplici nebyli obviněni. Chtělo by se říct, že něco takového se může stát jen u nás, ale není to pravda. O rok později byl ukraden 22tunový most v Turecku a v Indii vyjelo na most dokonce 40 jeřábů, ale očesat ho stihly jen půlku.