Na první pohled se mohou jevit jako přežitek, který už dávno překonal svou dobu. Opak je pravdou. Přechodové rituály tvoří nedílnou součást našeho života. Znamenají totiž nejen změnu naší společenské definice, ale zejména individuálního chápání sebe sama.

 

Podrobně se na tento fenomén životních změn zaměřil antropolog a religionista s francouzskými kořeny Arnold Van Gennep (1873–1957), který své poznatky shrnul v publikaci Přechodové rituály (Les rites de passage).

Na pultech se objevila roku 1909 a mimo jiné obsahovala popis tří hlavních přechodových fází. Konkrétně se jednalo o vykročení z jednoho stavu/prostoru, dále o pobyt „mezi světy“ na území nikoho, a v poslední řadě o přijetí/začlenění do nového společenství.

Stejný počet částí měl dle Gennepa i samotný rituál. Nejprve bylo nutné zažít loučení, aby se jedinec mohl ocitnout na samém pomezí, které jej mělo dovést k přijetí v novém světě.

S ohledem na „jiný stav“

Jako jeden z příkladů můžeme uvést obřady doprovázející narození dítěte. Ty totiž začínají již při početí a pokračují po celé období jeho vývoje. Není proto divu, že ve většině kultur je těhotná žena označována za „posvátnou“ a chráněnou.

Jen v Tibetu je požehnaný stav vnímán jako způsob, jak se co nejlépe spojit s duchy a bohy. Ženě proto po dobu očekávání nesmí ke štěstí a k životu chybět vůbec nic, ať už po fyzické nebo psychické stránce.

Na druhou stranu, v některých kulturách byly ženy stěhovány do vlastních příbytků, kde měly být za pomoci striktních omezení chráněny proti špatným vlivům. Ať už šlo o konzumaci některých pokrmů nebo vycházky po setmění.

Jednalo se o negativní rituály konané za účelem odvrácení hněvu a škodolibostí ze strany zlých duchů.

Do hola

V moderních civilizacích jsou tyto zvyklosti obvykle označovány za přežité. Ne však v Tanzanii, kde se nastávající matky dodnes musí vyvarovat konzumaci pokrmů mimo bezpečí domova, stejně tak je za tabu považován pohled na ošklivou osobu, nebo dokonce ohýbání.

V 6. měsíci těhotenství jsou pak ženy nuceny oholit si hlavu. Odborníci ovšem připouští, že některé tyto kroky mají své opodstatnění. Většina „zakázaných“ potravin by totiž mohla plodu uškodit.

Vítej na světě

A pak tu máme samotné narození, po kterém je dítě vnímáno jako cizinec – nový člen společnosti. Uvítací obřady se proto zaměřují primárně na jeho přijetí.

V některých komunitách je novorozenec za účelem seznámení předáván z náruče do náruče jednotlivých členů společenstva. Některé africké kmeny zase pokládají dítě na zem, což je možné si vyložit jako svěření do ochrany univerzální matky Země.

Jiní však v tomto gestu spatřují symbolický příchod ze „života před životem“ do pozemského těla. Značné pozornosti se těší i placenta, která bývá v Tibetu, nebo některých muslimských zemích, rituálně pohřbívána.

Coby „původní košilku“, jež dítě 9 měsíců zahřívala a poskytovala mu bezpečí, ji totiž v okamžiku příchodu na svět nahrazuje rukou utkaný lidský šat.