Slunce už vykouklo na horizontu a Čang se svojí rodinou a přáteli vítají první den roku 300. Jeho manželka paní Liou hněte mouku se studenou vodou v tvárné těsto. Ostatní jí ho kradou, odštipují kousky a tvarují placičky. Vkládají do nich kousky masové náplně. Do jednoho zabalí i kousek stříbra a přitlačí prsty.

„Když je velký chlad a malý chlad (dvě roční období z čínského lunárního kalendáře ‒ pozn. red.) je Nový rok a jí se jiaozi,“ zpívá zvonivým hlasem dospívající dcera lidovou píseň a ostatní se nadšeně přidávají.

Novoroční oslavy vrcholí. Plněné taštičky s masem se za všeobecného veselí vaří ve vodě. Mohou se ale také připravovat v páře, opékat nebo smažit.

Jejich půlměsíce symbolizují koloběh života a v celé Číně není nikdo, kdo by při loučení se starým rokem na jiaozi zapomněl. Za chvílí už rodina s přáteli sedá ke stolu a všichni se nedočkavě zakusují do vonící lahůdky.

Komu bude novoroční věštba letos přát štěstí? „Auu,“ vykřikne Wang, přítel pána domu. Zahryzl se do těsta a o zlomek stříbra si málem zlomil zub. Nový rok tedy přinese štěstí právě jemu…

Pochoutka stará 1700 let

Na tři taštičky ve tvaru půlměsíce, dlouhé 5 cm a široké 1,5 cm, nápadně podobné těm, na kterých pochutnávala Čangova rodina se skupinou blízkých přátel, narazí v roce 2016 archeologové bádající v Sinťijang – Ujgurském autonomním území v městském obvodě Turfan na severozápadě Číny.

Pustí se do analýz, které jim prozradí, že jsou staré 1700 let a kuchaři na jejich výrobu použili pšeničnou mouku a maso.

Strávníci si na nich pochutnávali možná už v období vlády Tří králů (220–280), nebo v době, kdy zemi spravovala dynastie Čchin (265‒420).

Podle jiné teorie ale lahůdka může být o něco mladší a pochází z doby Jižních a Severních Dynastií (420–589). Nález vzbudí diskusi, jestli populární plněné taštičky pocházejí právě odsud.

Nekonečně mnoho druhů

„Na celém světě existuje nekonečně mnoho druhů plněného těsta, od ruských pelmeňů po nepálské a tibetské momos, japonské gyoza, arabské samosy, uzbecké samsa a korejské mandu,“ uvádí současná italská reportérka Silvia Marchettiová.

Do výčtu patří samozřejmě také čínské jiaozi. Je podobnost těchto jídel jenom náhodná nebo mají nějaký společný dávný základ? Kulinářští odborníci hledají odpověď.

„Je pravděpodobné, že umění obalovat šťavnaté maso kousky těsta má svůj původ na Středním východě a ve Střední Asii, poté se rozšiřovalo, přičemž jeden ›»tok« směřoval do Středomoří, zatímco druhý se šířil na východ, čímž vznikly dvě paralelní potravinářské kultury,“ myslí si Marchettiová.

Ráj jedlíků knedlíků

Mohly se taštičky z Číny šířit dál na západ? „Pochybuji, že jde původem o čínské jídlo, protože až do dynastie Chan (202 př. n. l.‒220 n.

l.) neměli Číňané dobrou technologii mletí mouky,“ domnívá se Eugene Anderson, odborník na historii jídla, emeritní profesor antropologie z Kalifornské univerzity v Riverside. Předpokládá, že rodištěm tohoto pokrmu je dnešní Blízký východ.

Souhlasí s ním i Miranda Brownová, profesorka čínských studií na Univerzitě v Michiganu. Myslí si, že Čína je rájem jedlíků knedlíků už kolem roku 300, ale není jejich skutečnou vlastí.