„Tábor již téměř splnil svůj úkol, jeho likvidace se blíží!“ strachují se vězni v táboře Sobibor. A co bude s nimi? Odpověď je jasná. Dopadnou stejně jako ti nebožáci v plynových komorách! Nejvyšší čas utéct, není co ztratit.
Jen je třeba vyčíhnout ten správný okamžik…
V rámci operace Reinhard, tedy plánu na likvidaci polských židů, se poblíž východopolské vesnice Sobibor zrodí na jaře 1942 vyhlazovací tábor. Kromě Poláků se ale v této továrně na smrt ocitají také Židé z Německa, Rakouska či Československa.
Vězni zde nuceně pracují v dílnách, slouží dozorcům či svlékají příchozí. Další z nich pak odklízejí mrtvé z plynových komor a pohřbívají se. Nechybí ani „zubaři“, kteří mrtvolám vytrhávají z úst zlaté zuby.
Už na začátku příštího roku se ale v jejich hlavách začnou postupně rodit myšlenky na vzpouru a útěk. Vůdčí postavou odboje se stává Polák Leon Feldhendler (1910–1945). S nadějemi pohlížejí nedobrovolní obyvatelé tábora v září roku 1943 na příjezd 2000 minských Židů, mezi nimiž je asi stovka sovětských válečných zajatců.
Jsou to totiž vojáci, mají sílu a umějí to se zbraněmi. Mezi nimi je i nadporučík Alexander Pečerskij (1909–1990). Pečerskij a Feldhendler se setkají a společnými silami naplánují povstání.
Lákají je na kabát
Celý tábor se onoho osudného 14. října 1943 probouzí do jasného a slunečného podzimního dne. Vzbouřenci sázejí především na jediné – na lačnosti esesmanů po zboží ve skladu, kde se třídí majetek zavražděných Židů a připravuje k odvozu.
Nacisté v táboře tato skladiště často a rádi navštěvují, aby zde pro sebe či své blízké vybrali hezké šaty či nějaké ty cennosti. A dokonce sami po vězních vyžadují, aby je informovali o těch nejlepších kouscích.
Plán zní tedy jasně – ukryjí se do skladu, zatímco jeden z pracujících vězňů bude jednoho dozorce po druhém zvát do skladu, aby si vyzkoušeli nový kožený plášť. Jako první překročí dveře do skladu SS Scharfführer Josef Wolf. O ničem nemá potuchy. Jeden z vězňů k němu přistoupí s kabátem, druhý si stoupne za něj, aby mu ho pomohl obléct. V tu chvíli vyskočí skrytí váleční zajatci zpoza beden, vší silou máchnou sekyrami a prorazí mu hlavu.
Ani nestihne vykřiknout. Bez hlesu se skácí k zemi. Kostky jsou vrženy, už není cesty zpátky.
Za naši vlast, vpřed!
Postupná a nenápadná likvidace dozorců probíhá podle plánu. Zakrátko zabijí Židé jedenáct ze šestnácti Němců přítomných v táboře! Ozve se zadunění na trubku, povel na shromáždění k večernímu apelu. Vězni jen těžko skrývají napětí, jsou nervózní.
Tlačí se a strkají dopředu ze strachu, že by mohli zůstat vzadu. „Soudruzi, vpřed!“ zvolá Pečerskij hlasitě. Za naši vlast, vpřed!“ Hesla se nesou napříč táborem. „Stovky bolestí rozdrásaných, zmučených lidí se dmulo vpřed s bouřlivým ‚hurá‘ životu a svobodě,“ vzpomíná později Pečerskij.
To už se ale na běžící vězně k hlavní táborové bráně snáší ze strážní věže kulky z automatických zbraní.
Dělají si díry
Únik hlavní bránou tak nepřipadá v úvahu. Vězni se proto vrhnou k plotům, do nichž začnou stříhat díry. Ani únik z tábora ale neznamená ještě vítězství. Tábor obklopují minová pole. Země duní, propukne chaos a zmatek, všude leží mrtvá těla, krev se vsakuje do země.
„Poblíž explodovala mina a viděla jsem tělo vymrštěné do vzduchu a pak padající dolů,“ popisuje jedna z žen svůj útěk. Přesto se zhruba polovině vězňů, okolo 300 z celkových 600 v táboře, podaří úspěšně ve večerním šeru překonat ploty i minová pole a ukrýt se v přítmí lesů.
Ze všech uprchlíků, kteří ze Sobiboru uniknou, je jich 100 během čtyř dnů po povstání pochytáno a na místě zastřeleno. Podle Muzea bývalého vyhlazovacího tábora Sobibor se konce války šťastně dožije pouze 46 osob, jež se do masového útěku zapojily.
„Raději tábor v Sobiboru zničíme,“ rozhodnou se po vzpouře německé orgány. Jeho zdi, v nichž našlo smrt za celou dobu existence tábora 170 až 250 tisíc osob, nechají zbourat a místo osázejí stromy.
