Starověká vzpoura Izraelitů za nezávislost židovského státu se neobešla bez krutých násilností. Kvůli čemu vlastně vypukla?

Je rok 175 př. n. l. a na trůn seleukovského impéria, jednoho z nástupnických států říše Alexandra Velikého, nastupuje král Antiochos IV. Epifanés (asi 215–164 př. n. l.). Součástí jeho království na Blízkém východě, je také Izrael.

Antiochos si je dobře vědom vnitřní nestability země, a dá si proto za cíl sjednotit ovládaná území nejen politicky, ale i kulturně. Začne tedy nutit všechny poddané, aby přijali řecké zvyky a náboženství.

Odmítají hřešit

Tahle snaha nicméně narazí na silný odpor u Židů, jejichž víra se od té řecké zásadně odlišuje. Krutý panovník se rozhodne na neposlušnost odpovědět silou.

Zakazuje židovské obřady a posvátný Šalomounův chrám v Jeruzalémě dá přeměnit na svatyni řeckého boha Dia! Když ještě navíc nakáže Hebrejcům provádět pohanské oběti, což Židé pokládají za smrtelný hřích, pohár jejich trpělivosti definitivně přeteče.

Zachrání je hebrejské Kladivo!

„Králových nařízení neuposlechneme a od svého náboženství se neodchýlíme napravo ani nalevo!“ prohlásí hebrejský kněz Matiáš (†165 př. n. l.) a vyvolá roku 167 př. n. l. v Judsku rebelii, která přeroste v národní povstání.

Po necelých 2 letech samozvaný vůdce zemře a nahradí jej Matiášův syn Juda Makabejský (†161 př. n. l.), jemuž se pro jeho nevídanou sílu přezdívá „Kladivo“. Ten má před sebou nelehký úkol.

Postavit se s nezkušenou a špatně vyzbrojenou armádou obávaným seleukovským vojskům.

Osvobodí hlavní město

Juda se ovšem vzápětí ukáže jako velmi prozíravý válečník. Jelikož nemůže soupeři čelit v přímé konfrontaci, vsadí na účinný partyzánský odboj. Judova taktika se osvědčí a chrabrý vojevůdce dosahuje jednoho vítězství za druhým.

Třeba v bitvě u Emauz zažene na útěk takřka dvojnásobnou přesilu nepřátel! Během povstání vzbouřenci ničí pohanské oltáře a obřezávají mladé hebrejské chlapce, již se podvolili seleukovské nadvládě, a verbují je do vlastních řad. Roku 164 př. n. l.

se Judovi podaří osvobodit Jeruzalém a dojde k opětovnému vysvěcení zneuctěného Chrámu.

Vůdce z boje neutíká!

Klid zbraní netrvá dlouho. V roce 161 př. n. l. vytáhne proti Hebrejcům nový seleukovský vládce Démétrios I. Sótér (asi 185–150 př. n. l.), který vyšle do Judska schopného velitele Bakchída.

Ten shromáždí natolik početné vojsko, že před ním většina Židů raději uprchne. Juda však nemíní ustupovat. „Když bych se dal na útěk i já, podkopalo by to národní sebevědomí,“ uvažuje a s hrstkou 800 nejvěrnějších vyrazí vstříc jisté smrti!

Následující bitva u Elasy se promění v masakr, v němž Juda dle očekávání zahyne. Vůdcův skon nicméně inspiruje Židy k ještě urputnějšímu vzdoru a v roce 142 př. n. l. dosáhnou své nezávislosti.