Dean Rusk a Charles Bonesteel, řečený Tic, zírají do mapy. „Není tu žádná řeka nebo horský hřbet, podle kterého by se to dalo rozdělit,“ prohodí jeden z nich. Co teď? Jak vytyčit hranici? „Co kdybychom ji vedli podle rovnoběžky?,“ navrhne druhý. Oba přikývnou. Netuší, že právě rozhodli o Korejském poloostrově na desítky let dopředu…

6. srpna 1945 dopadne atomová bomba na japonskou Hirošimu a o tři dny později i na Nagasaki. Po atomové zkáze je jasné, že Japonsko už Spojencům dále odolávat nebude. Spojencům to zjednoduší situaci, ale obavy Američanů přetrvávají. „Nic nemohlo zabránit sovětské okupaci celého poloostrova, americké jednotky se nedokázaly přesunout dostatečně rychle,“ uvádí Eckert. Nováček v křesle amerického prezidenta Harry Truman (1884–1972), který do úřadu nastoupil teprve před čtyřmi měsíci po Rooseveltově smrti, si je takového nebezpečí dobře vědom.

Operace jdou na jedničku

Sovětům se totiž v Mandžusku mimořádně daří. Ráno 10. srpna 1945 dostává Stalin zprávu, že sovětská 25. armáda generála Čistjakova právě provedla bojové operace na korejském území. Zároveň s ní se velitel Tichomořského loďstva admirál Ivan Stěpanovič Jumašev (1895–1972) vylodil s výsadky námořní pěchoty v severokorejských přístavech. Všechno klape na jedničku. Když se později sovětský vůdce dozví, že „Japonci po krátkém odporu složili zbraně,“ zní to jeho uším jako rajská hudba.

Nečekaná velkorysost

Mezi sovětským vůdcem a jeho americkým protějškem létá po horké lince jedna telegrafická zpráva za druhou. Velkorysostí svého sovětského kolegy je ale Harry Truman překvapený. „Sami si vytyčte sféru svého vlivu,“ nabídne jim sovětský vůdce. Je totiž nadšený vývojem událostí v Mandžusku. Od Trumana letí ke Stalinovi obratem ujištění, že hranice povede v oblasti 38. rovnoběžky. O demarkační linii na téhle zeměpisné šířce se mluvilo už v Postupimi, takže nejde o nic nového. Přesto Truman ví, že je nutné rychle jednat. Co kdyby si Stalin všechno ještě rozmyslel? Americké jednotky se do Koreje nedostanou dříve než začátkem září, a to už může být pozdě…

Zelenáči se chopí úkolu

Truman proto 14. srpna 1945 telefonuje v noci do generálního štábu v Pentagonu. Tam jsou tehdy jenom už jenom dva mladí vyšší důstojníci, z pohledu ostřílených vojenských matadorů naprostí zelenáči. Charlesovi Bonesteelovi (1909–1977) i Deanu Ruskovi (1909–1994) je jenom 36 let. Důležitému úkolu se ale rozhodně nebrání. Prohlásí, že všechno zvládnou. Ano, hotové dílo bude mít velení brzy na stole. Svůj nedostatek zkušeností dohánějí pořádnou dávkou sebevědomí. Ocitají se ale pod šíleným tlakem. Mají být hotovi do 30 minut.

Hranice postrádá smysl

Rusk s Bonesteelem zamíří do vedlejší místnosti. Nemají čas shánět mapu Asie, naštěstí na jednu narazí ve výtisku časopisu National Geographic. Postrádá ale provinční hranice (zřejmě použili mapu z vydání časopisu z března 1904). Rusk se s Bonesteelem se ale nenechají odradit a pustí se do díla. Nevadí jim, že ani jeden z nich o historii a reáliích Korejského poloostrova neví prakticky nic. „Ani Tic (Bonesteelova přezdívka) ani já jsme nebyli odborníci na Koreu, ale zdálo se nám, že hlavní město Soul by se mělo nacházet v americkém sektoru. Použitím mapy National Geographic jsme pohodlnou dělicí čáru hledali přímo severně od Soulu, ale nemohli jsme najít přírodní geografickou linii,“ vzpomíná později Rusk. Nakonec tedy prostě doporučí linii 38. rovnoběžky. Přesto připouští, že hranice na rovnoběžce „nemá smysl ekonomicky ani geograficky.“