Olomouc, srpen léta Páně 1306. Král Václav je unaven zdlouhavým jednáním s českými pány kvůli tažení do Polska. Po obědě si jde trochu zdřímnout, aby byl čilý na odpolední debaty. Sotva začne usínat, zavrzají dveře.
Asi mu přinášejí čerstvé víno, tak nač se rozrušovat? Netuší, že příchozí třímá v ruce dýku.
Václav III. (1289–1306) platí za hýřivého mladíka, jenž si vlády moc neužil, protože předčasně zemřel. Opak je ale pravdou. Již v devíti letech je zasnouben s dcerou uherského krále a v jedenácti korunován na uherského krále.
Musí ale z Uher ustoupit poté, co se proti přemyslovské vládě zvedá v roce 1304 vlna odporu, a do Čech navíc táhne římský král Albrecht. Říšsko-německé vojsko je ale u Kutné Hory odraženo.
Války se účastní i kralevic, který je opravdu schopný, i když mu zatím chybí zkušenosti. Jeho otec navíc brzy po válce umírá. „Jakkoliv však věkem byl mladíkem, přece vynikal převelikou důstojností.
Bylť králem tří království, totiž uherského, českého a polského.
Na pohled sličný, zevnějškem vynikající, velkodušný, nadaný, dokonale obdařen dary přirozenosti, výmluvný, hovorný, čtyřmi jazyky – latinským, německým, maďarským, a českým – uhlazeně mluvící,“ sděluje nadšeně dobový kronikář Petr Žitavský.
Příliš hýří
Václav III. se musí smířit nakonec se ztrátou Uher, kterou řeší hned po uzavření míru s Albrechtem. Vzdání se uherské koruny je pro něj obtížné, ale nutné, protože zdejší šlechta je tvrdohlavá a víc svobodomyslná, než by si přál.
Vždyť se i říká, že král má napájet uherské vazaly, aby byli povolnější. Jak to ale vůbec s jeho pitím a hýřením je? Nechme mluvit Zbraslavskou kroniku:
„Když pak v noční době panští synové, kteří byli ke králi přidruženi na to, aby na něm něco chytře vymohli, viděli toho krále rozpáleného vínem, žádali na něm královské statky a přemnoho jich obdrželi.
Ten obdržel takovým způsobem město, druhý hrad, jiný dědinu. Ráno běželi ke královu kancléři, nabízeli mu dary a nejednou dostávali královské výsady na darovaní v opilosti.“ Zkrátka a dobře král rád popíjí s urozenými kumpány a zpitý vínem dělá, co by neměl.
Je možné, že takto si dovoluje i v Uhrách, aby se udržel, ale kdo ví? Jisté je, že se nakonec vzpamatuje.
Vražda v Olomouci
Když Václav vystřízliví z nekonečného kola pitek a srovná si to v hlavě, začne se konečně chovat jako vladař.
Dožaduje se navrácení majetku, který lehkovážně předtím rozdal, a když se proti němu v Polsku postaví vzdorokrál Vladislav Lokýtek, dá dohromady armádu, v Praze nechá jako svého zástupce švagra Jindřicha z Korutan a konečně vyrazí do Polska.
V srpnu 1306 se během výpravy zastavuje v Olomouci. Král se ubytuje v budově kapitulního děkanství přímo v areálu olomouckého přemyslovského hradu. Co se děje potom, je záhadou.
Na takovém místě, jako je královský hrad, by se dalo čekat, že bude panovník dobře hlídán. 4. srpna toho roku si jde král po obědě či lázni na chvíli odpočinout a uléhá na lože. A právě tehdy se k němu vkrade atentátník nebo atentátníci.
Asi už nezjistíme, jestli krále bodnou dýkou přímo na lůžku, nebo když vstává a prochází se po místnosti.
Stráže posléze na místě chytnou a zabijí německého šlechtice Konráda z Botenštejna, protože dotyčný vyběhne z vladařových komnat se zakrvácenou dýkou v ruce.
Zabil krále, nebo se mu snad jen snažil pomoct, zpanikařil a s nalezenou dýkou vyběhl ven?
Vraždil vůbec Konrád?
I kronikáři jako Petr Žitavský tehdy pochybují o tom, že by vraždil, a ctí presumpci neviny. Autor veršované Dalimilovy kroniky už tak slušný ale není, a dokonce píše, že vraha na místě rozsápali psi, to ale bude nejspíše autorská licence.
Zvláštní je, že badatel Miroslav Ivanov přichází ve 20. století s objevem jakéhosi stejnojmenného žoldnéře, jenž ale umírá až v roce 1320, takže 14 let po Václavově smrti. Otázka je, kdo ale vraha poslal a proč? Jaký měl motiv?
V první řadě bychom se měli zaměřit na jeho protivníka v Polsku, Vladislava Lokýtka.
Ten se sice zbavuje silného nepřítele a české vojsko se bez vedení rozchází domů, takže Polák ovládne značné území, část Piastovců ve Slezsku ho ale nadále nepřijímá a korunován je až roku 1320. Lokýtka tedy můžeme ze seznamu vrahů vyškrtnout.
A naši páni?
Dále jsou na seznamu čeští páni. Vždyť s nimi Václav pořádá hotové orgie, popíjí, prohání děvčata a v opilosti své i jejich jim nabízí četné majetky, aby po vystřízlivění žádal jejich zboží a prebendy zpátky, takže důvodná podezření bychom tu měli.
Možných zadavatelů krvavé zakázky zbývá ale i nadále víc. Král Albrecht Habsburský je krátce před smrtí Václava II. poražen u Kutné Hory. Posléze je uzavřen mír a Albrecht má smůlu, české království zůstává v přemyslovských rukou.
Starý král ale umírá na souchotiny a mladý se nejprve jeví jako nezvedený pijan, aby se ukázalo, že se jedná dost možná o rozhodného panovníka a silnou osobnost. Takový by mu mohl zkřížit plány v ovládnutí Čech, a musí proto z cesty.
Ostatně jeho syn Rudolf Habsburský u nás krátce vládne potom, co vyžene Jindřicha Korutanského. A ani Korutanec možná nebude tak čistý. Jako správce země místo Václava a jeho švagr má nyní dědičný nárok na českou korunu.
Když je podle kronikářů davem prohlašován za českého krále, spěchá si to raději pojistit.
Za vším hledej ženu
Na vině také může být Václavovo sukničkářství. Mladík se zkrátka a rád otočí za každou pohlednou dívkou.
Navzdory tomu se žení s Violou Těšínskou, která pochází z méně významné linie Piastovců, přitom otec mu vybírá původně za nevěstu dceru uherského krále Ondřeje III., Alžbětu.
Byla snad vražda trestem za urážku uherské princezny? Další teorie jsou už poněkud přitažené za vlasy.
Například že se jednalo o pomstu za dávno zemřelého Záviše z Falkenštejna z rukou jeho potomků nebo české šlechty, jež byla s jeho rodem až příliš zadobře.
Nebo snad nejde ani o Záviše jako o jeho majetek, jeheož vrácení požadují příbuzní, a Václav jim jen několik měsíců před smrtí nařizuje věčné mlčení? Buď jak buď, vrah posledního Přemyslovce zůstává nadále skryt.
