Divokého, nespoutaného, s šibalskou jiskrou v očích a provokativními pohyby boků, přivádějícího fanynky k šílenství. Tak si dlouhá léta podmaňuje diváky svých koncertů. Na těch posledních však nic z toho už dávno neplatí. Snaží se, ale prostě to není ono.

Cítí to on, cítí to publikum. Cítí to všichni. Jediné, na co se král rokenrolu zmůže, je opatrné pohupování se do rytmu. Masitá tvář je zmáčená potem, těžkopádný dech dává tušit bídnou fyzickou kondici a ani paměť už není stoprocentní.

Jedinou vzpomínkou na staré zlaté časy je stále bezkonkurenční, sametový hlas a extravagantní oblečení. Píše se 26. červen 1977, když 42letý Elvis Presley (1935–1977) v Market Square Areně v Indianapolisu napíše svůj pódiový epilog. Paradoxně hodnocený jako nejlepší z celého turné.

Příště to bude lepší!

To začne 17. června ve Springfieldu a je dalším z dlouhé řady Elvisových koncertních šňůr, absolvovaných v 70. letech. Zatímco zpěvákova peněženka při nich vrní blahem, jeho zdraví mizí v nenávratnu.

Presley začíná ztrácet dech a pomalu se mění ve svou vlastní karikaturu. Tloustne, polyká hromady prášků, utišujících i těch povzbuzujících, navíc ho sužují střevní problémy.

Přesto dokáže jako první umělec v historii čtyřikrát po sobě vyprodat slavnou newyorskou halu Madison Square Garden. Jindy to ovšem tak slavné není.

Před vystoupením v Louisville, v květnu roku 1977, se na hotelu zhroutí a o pár dní později, po koncertě ve Philadelphii kroutí zklamaně hlavou i Bruce Springsteen (*1949), jeden z přítomných diváků.

Dva dny před koncem května Elvis na štaci v Baltimore s námahou odzpívá několik úvodních písní a pak na 20 minut zmizí z jeviště. Podobným průšvihem zavání i třetí koncert jeho červnového turné.

Oteklý, bledý a evidentně nervózní Elvis má co dělat, aby vystoupení v Omaze ustál. „Vím, že jsem byl příšerný, ale další show bude mnohem lepší,“ prohlásí potom.

Královo poslední sbohem

Závěrečnou tečku za putováním po vlasti udělá Elvis v Indianapolisu. Show začne za obrovského jásotu 18 000 natěšených fanoušků ve 20:30. Elvis letmo pokyne rukou publiku, vezme do ruky kytaru a spustí vypalovačku See See Rider, odměněnou dlouhým potleskem.

Jeho adresátem už sice není ten okouzlující lamač dívčích srdcí, jako spíš dobrosrdečný, dech popadající strýc s vysokým stojatým límečkem, slova díků, kterými ocení ovace, znějí ale stejně upřímně jako kdysi. Svým nezaměnitelným hlasem servíruje divákům jeden hit za druhým.

Tak zase někdy…

Na závěr show jim pak představí otce Vernona, snoubenku Ginger a další členy rodiny. Nezapomene zmínit ani osvětlovače a zvukaře. Na konec si jako už tradičně nechá píseň Can’t Help Falling In Love.

Netuší, že tentokrát se jeho obvyklé „na shledanou“ mění v poslední sbohem. Ještě předtím věnuje divákům pár vět. „Ze všeho nejvíce vám chci poděkovat a v tento poslední den našeho turné bych rád řekl, že jsme si nemohli přát lepší publikum.

Pokud nás budete chtít zpátky, tak dejte vědět a my zase přijedeme…“ K tomu už nikdy nedojde. Necelé dva měsíce poté, těsně před dalším americkým turné, se jeho srdce náhle zastaví.