Atomová bomba je nejničivější zbraní, která kdy byla reálně použita ve válečném konfliktu. Cesta k jejímu vývoji ale nebyla jednoduchá. Americká pomsta za Pearl Harbor byla strašlivá – v mžiku vymazala ze světa mnoho tisíc lidí. Ostatní nesli následky ještě desetiletí poté.
V roce 1938 se to stalo. Chemici, pracující v německé laboratoři v Berlíně, dokázali poprvé rozštěpit atom uranu. Ohromný průlom na poli vědy, ale nejen tam – velmi bedlivě tyto pokusy sledovali i vojáci.
Důvod je prostý, štěpením atomu se uvolňuje ohromná energie, kterou by bylo možné využít vojensky jako ničivou bombu schopnou srovnat se zemí celá města. Hrůzný rozměr objevu si jeho autoři zprvu možná ještě ani neuvědomovali.
Dopis od Einsteina
Někdo jiný si ale možný budoucí dopad postupu na poli štěpení atomu uvědomoval velice dobře – Albert Einstein (1879–1955). Židovský vědec také viděl, kam se německý režim ubírá a tušil nadcházející světovou válku.
Odhodlal se proto k důležitému kroku a napsal dopis americkému prezidentovi.
Franklin Roosevelt (1882–1945) ho do rukou dostane v srpnu 1939. Stálo zde jasně černé na bílém – nacisté v Německu se budou snažit vyrobit atomovou bombu, která by mohla znamenat rozhodující výhodu v jakémkoli budoucím válečném konfliktu.
Spolupodepsaný tu byl i Leó Szilárd (1898–1964), další jaderný fyzik, který vyvinul jeden z prvních konceptů jaderného reaktoru.
Nebuďme jako Napoleon
Einsteinův dopis dostal prezident Roosevelt z rukou Alexandra Sachse (1893–1973), bankéře a ekonoma, který se nabídl jako důvěryhodný prostředník.
Když se prezident neměl k dostatečně rozhodné reakci, podpořil Sachs dopis jednou starou historkou: „Říká se,“ pověděl prezidentovi, „že během napoleonských válek přišel za Napoleonem mladý americký vynálezce.
Nabídl mu, že mu postaví celou flotilu parníků na strojní pohon, které nebudou závislé na větru a na počasí. Hrdý císař ale novince nevěřil a vůbec si odmítal představit loď bez plachet.
Tím mladým vynálezcem byl Robert Fulton (1765–1815, vynálezce parníku – pozn. redakce) a Napoleonova krátkozrakost pravděpodobně zachránila Anglii, na kterou se tak jeho vojska neměla jak dostat.“ Teprve tato historka prezidenta přesvědčila a začal požadovat konkrétní kroky.
Pomalý rozjezd
Rychle byl z vědců i ze zástupců armády svolán takzvaný Poradní výbor pro uran, který už v listopadu 1939 hlásil, že štěpné reakce bude možné použít k výrobě elektřiny, ale také k ničivým úderům prostřednictvím atomové bomby.
Výzkumy ale brzdil nedostatek financí a především ohromná byrokracie, se kterou se museli badatelé potýkat. Až do jara 1941 tak byly výsledky spíš sporadické. Pod dojmem z německého postupu ve výzkumu se prof.
Vannevar Bush (1890–1974) obrátil na prezidenta s žádostí o masivní rozšíření projektu. Hlavním motivem bylo to, že výzkum může směřovat k vyvinutí bomby využitelné v aktuálně probíhajícím válečném konfliktu.
Důležitým rozhodnutím bylo i to, že vedení projektu přejde od vědců do rukou vojákům. Ti měli mnohem větší tlak na konkrétní výsledky. Ministerstvo obrany velitelem atomových výzkumů jmenovalo plukovníka ženijní služby Jamese C. Marshalla.
Podle sídla jeho štábu v newyorské čtvrti Manhattan vzniklo i nové označení projektu – Projekt Manhattan.
Einstein bez prověrky
A vojáci se projektu chopili ve velkém stylu. V údolí řeky Tennessee vzniklo město Oak Ridge se 79 000 obyvateli.
V závodech tohoto města byl z uranové rudy získáván uran 235. V poušti na břehu řeky Columbia vzniklo město Hanford, kde byl uran 238 přeměňován na plutonium. Další velké výzkumné ústavy a pracoviště vznikaly na dalších místech Spojených států.
Vše ale v nejvyšším utajení. Ani většina samotných pracovníků netušila, na čem vlastně dělají. A bezpečnostní ohledy nabývaly někdy až absurdních rozměrů.
Sám Albert Einstein se tak třeba vývoje nemohl nijak účastnit a vědci měli zákaz s ním dokonce i jen konzultovat, protože pro své krajně levicové názory nedostal bezpečnostní prověrku.
Reaktor pod stadionem
Nejdůležitější část výzkumu probíhala v Los Alamos v Novém Mexiku v ústavu, který řídil Robert Oppenheimer (1904–1967).
2. prosince 1942 Oppenheimer s Enricem Fermim (1901–1954) úspěšně spustili řetězovou reakci štěpení jader uranu.
Stalo se tak v experimentálním reaktoru, který byl vybudovaný z důvodů utajení pod tribunami univerzitního stadionu Chicagské univerzity. Na celou akci se spotřebovalo 46 tun uranu a 385 tun grafitu.
Reaktor byl velmi primitivní a dokonce jeho autoři ani nezachovávali projektovou dokumentaci, jak mnoho věcí dělali doslova na koleni. Ale i tak se vše podařilo. Řetězová štěpná reakce se poprvé v lidské historii uměle rozeběhla.
Cesta k dalšímu vývoji byla otevřená – nyní se začaly už plně připravovat různé koncepty atomových bomb jak na bázi uranu, tak plutonia.
První byla Trojice
Jak výzkum postupoval, přišla roku 1945 řada na to otestovat bombu naživo, i když nejdřív samozřejmě nanečisto. Tak obrovský výbuch ovšem není snadné utajit, a tak se hledalo vhodné místo.
Nakonec volba padla na opuštěnou leteckou základnu Alamogordo v poušti White Sands ve státě Nové Mexiko. Test dostal krycí jméno Trinity, tedy Trojice. Přímo uprostřed Alamogordské střelnice byla pro účely testu postavena 30 metrů vysoká věž vážící 32 tun.
Bomba totiž měla detonovat nad zemí. Kolem věže byly ve velké vzdálenosti rozmístěny všemožné měřicí přístroje, protože nikdo neměl přesnou představu o uvolněné energii.
Devět kilometrů na jih, sever a východ od věže byla pod zemí umístěna pozorovací stanoviště. Velitelské stanoviště bylo od věže vzdáleno asi 16 kilometrů, což bylo vyhodnoceno jako bezpečná vzdálenost.
Ve vzdálenosti 30 kilometrů pak byl umístěn základní tábor, odkud měli výbuch sledovat vědci a vojáci. Asi 56 kilometrů od místa výbuchu začínalo normální osídlení. Přípravné práce před samotnou detonací trvaly dva dny.
14. července byla bomba připravena a vyzvednuta na vrchol testovací věže. Ještě chyběla jedna byrokratická záležitost: Zástupce armády musel podepsat dokument, kterým byla atomová bomba předána armádě k otestování. Pak už následoval výbuch.
Hodně velký muničák
V 5.30 nad ránem dne 16. července 1945 zahřměla nad základnou Alamogordo ohlušující rána, jaká do té doby na Zemi nikdy nezazněla. Poprvé v dějinách explodovala atomová bomba.
Ohnivá koule se rozprostřela do průměru 1,5 kilometru a spálila vše, co bylo v jejím dosahu. Kráter na místě výbuchu byl pokryt radioaktivním sklem, do kterého se stavil písek na zemi.
Tlaková vlna byla k překvapení všech pocítitelná až do předtím nepředstavitelné vzdálenosti 160 kilometrů a mnohde vytloukla okna na domech! Poprvé se k nebi vznesl také typický atomový houbový mrak, který sahal až do výše 12 kilometrů.
Protože výbuch byl slyšet po velké části okolí, museli vojáci přijít s nějakou historkou – oficiální verze hovořila o explozi muničního skladu. V takovém skladu by ovšem muselo být dobrých 20 000 tun výbušniny TNT, aby to dokázalo udělat podobný efekt.
Vojáci byli ovšem velmi spokojeni. Atomová bomba prokázala své schopnosti a mohla být nasazena v ostrém konfliktu.
Chlapeček a Tlusťoch
Během testu Trinity byla vyzkoušena bomba na bázi plutonia, protože toho v té době bylo k dispozici větší množství. Bomba na bázi uranu nebyla nikdy testována, protože bylo k dispozici množství právě akorát na jednu jedinou bombu.
Bylo tedy rozhodnuto o konstrukci dvou bomb pro ostré použití – jedna bude plutoniová a jedna uranová. Plutoniová dostala jméno Fat Man, tedy Tlusťoch, uranová pak Little Boy, tedy Chlapeček. Přezdívky dobře odpovídaly i tomu, jak obě bomby vyhlížely.
Little Boy byl spíše podlouhlý, zatímco Fat Man se vyznačoval nápadně zakulaceným tělem.
Seznam smrti
Na americkém vrchním velení se mezitím sestavoval seznam smrti – seznam měst, která byla určena k atomovému bombardování a tudíž i k absolutní likvidaci. Stála zde celkem čtyři jména: Kokura, Hirošima, Niigata a Kjóto.
Ministr obrany Henry L. Stimson (1867–1950) ze seznamu vyškrtl Kjóto, protože ho považoval za příliš historicky a nábožensky cenné, než aby dovolil jeho zničení. Američané nechtěli před světem vypadat jako úplní barbaři.
Místo Kjóta se tak na seznam na poslední chvíli dostalo přístavní město Nagasaki.
Na postupimské konferenci v Německu oznámil prezident Harry S. Truman (1884–1972) Josifu Stalinovi (1878–1953), že Američané mají novou superzbraň, kterou v následujících dnech použijí.
Smrt přichází z nebes
Dne 6. srpna 1945 se ze základny 393. bombardovací skvadrony vznesl bombardér B-29 Superfortress s přezdívkou Enola Gay. Na palubě měl smrtící náklad určený prvnímu cíli v Japonsku – městu Hirošima, které bylo sídlem velitelství 2. japonské armády.
Alternativní cíle byly Kokura a Nagasaki. Nebe nad Hirošimou bylo ten den jasné a bombardér svůj cíl našel bez problémů.
Nikdy nevyzkoušená uranová bomba explodovala ve výšce 530 metrů se silou 13 000 tun TNT. Oblast 12 čtverečních kilometrů byla zcela zpustošena. Téměř 70 procent všech domů v Hirošimě bylo zbořeno a dalších skoro 10 procent poškozeno.
Ztráty na životech byly obrovské. Celkově zahrnovaly asi 20 000 japonských vojáků, stejný počet Korejců, kteří byli do Japonska zataženi na nucené práce pro armádu a až 40 000 civilistů. Dalších nejméně 70 000 lidí bylo zraněno.
Během jediné vteřiny přišla Hirošima o třetinu své populace. Nagasaki o tři dny později zažilo podobný úděl. Původně ale vůbec nemělo být bombardováno – primárním cílem byla Kokura.
Nad ní byl ale hustý příkrov mraků, a tak se bombardér stočil na Nagasaki, sekundární cíl. Fat Man byl ještě silnější než Little Boy, ale Nagasaki je částečně v kopcích, tak nebylo zničení tak katastrofální, i když i zde bylo obětí mnoho.
Celkem zahynulo asi 40 000 lidí a dalších 60 000 bylo zraněno. Nedlouho po tomto druhém útoku Japonsko kapitulovalo.
Špioni naslouchají
Celý vývoj atomové zbraně byl držen v maximální tajnosti. Protože se na něm ale podílely doslova statisíce lidí, ať už přímo, nebo nepřímo, nebylo možné tajemství udržet úplně.
Překvapivě to ale nebyli Němci nebo Japonci, kdo nejvíc usiloval o vyzvědění citlivých informací o atomové bombě, ale někdo docela jiný, kdo se tehdy ještě tvářil jako spojenec, ale už tušil budoucí konfrontaci – Sověti.
Jedním z nejúspěšnějších sovětských špionů byl Klaus Fuchs (1911–1988), který pracoval jako fyzik na základně v Los Alamos.
Mnoho dalších sovětských špionů bylo odhaleno až s mnohaletým odstupem a je možné, že řada z nich zůstává neodhalena dodnes.
Soudí se, že díky špionáži si Sověti ušetřili rok až dva vlastního výzkumu a byli schopni brzy po válce provézt vlastní jaderné testy a vytvořit si atomový arzenál namířený proti někdejšímu spojenci – Spojeným státům.
