Jedním z ikonických mužů doby, kdy Římské říši vládl první triumvirát, byl kromě Gaia Julia Caesara muž jménem Gnaeus Pompeius Magnus.

Pocházel z venkova, ale úspěšnými taženími v Africe a na Sicílii, potlačením Spartakova povstání a dalšími vojenskými úspěchy si nakonec po boku Caesara a Crassa vydobyl místo v římském triumvirátu.

Jeho vztah s Caesarem však brzy přerostl v nepřátelství a vedl nakonec až k římské občanské válce. Na jejím konci byl Pompeius drtivě poražen a nakonec lstivě zavražděn v Egyptě.

VEZME NOHY NA RAMENA

Po vypuknutí nepřátelství mezi ním a Caesarem Pompeius nadutě prohlašoval, že shromáždí vojsko a zažene Caesara, který se se svou armádou vracel z Galie, kde ho dostihly zprávy, že se ho chystají zatknout.

Caesar však doprovázen jedinou legií překročil pohraniční řeku Rubikon a vstoupil do Itálie, což všechny zaskočilo a Pompeius nařídil vyklidit Řím.

Většina senátorů uprchla spolu s ním na jih do Brindisi, odkud Pompeius zamýšlel přesunout válku proti Caesarovi do Řecka. Při ústupu zanechali senátoři v Římě státní poklad, uložený v Saturnově chrámu.

Zřejmě předpokládali, že se Caesar na něj neodváží vztáhnout ruku, ale v tom se šeredně spletli.

Caesar mezitím využil přestávky v konfliktu, aby Pompeiovy stoupence vyhnal z Hispánie a v lednu dalšího roku se vylodil s menší armádou v Épeiru. V průběhu obléhání Dyrrhachia nad ním však Pompeius zvítězil.

Jelikož však upustil od pronásledování Caesarových vojáků, promarnil jedinečnou šanci Caesara zničit. Sám Caesar tuto bitvu slovy: „Dnešního dne mohli nepřátelé skončit válku, kdyby jejich velitel uměl vítězit.“

Caesar se pak s Pompeiem v patách vydal na pochod směrem na jih. Konečné střetnutí svedli u Farsálu v Thesálii v srpnu 48 př. n. l. Pompeius se pokusil o obchvat Caesarova pravého křídla, avšak byl odražen. Boj poté skončil přesvědčivým Caesarovým vítězstvím.

Po této zničující porážce hledal Pompeius záchranu v útěku. Jeho původní záměr – uprchnout k Parthům – mu rozmluvili přátelé, kteří mu doporučili odejít do Egypta. Zde byl ale Pompeiův osud rozhodnut rádci mladého krále Ptolemaia XIII.

JEHO HLAVU DARUJÍ CAESAROVI

Zatímco Pompeius vyčkával po přistání v Egyptě na audienci u krále, radili se velitel vojska Achillas a správce státní pokladny Potheinos, jak se vůči poraženému Caesarovu nepříteli zachovat.

Strachovali se, že pokud Pompeiovi poskytnou azyl, podnítí tím Caesara k výpravě do Egypta. Pompeius byl vylákán na malou loďku, jež ho měla údajně dopravit ke králi.

Pompeiovi se prý zdálo všechno podezřelé, zvlášť když během plavby rozpoznal v jednom ze svých průvodců římského vojáka, jenž bojoval pod jeho velením. Ten pak Pompeiovi jako první zasadil ránu dýkou, načež se přidali i ostatní.

Po setnutí hlavy bylo jeho tělo zanecháno nestřežené a nahé na břehu, kde dal jeden z Pompeiových propuštěnců jménem Philipus postavit prostou pohřební hranici, na níž bylo Pompeiovo tělo spáleno. Nedlouho nato dorazil do Egypta Caesar.

Jako dar na uvítanou mu byla předána v koši zabalená Pompeiova hlava. Brzy po této události byl Ptolemaios XIII. sesazen a Potheinos popraven.

Pompeius byl později římskými historiky vykreslován jako zastánce demokracie, který byl lstivě zavražděn svými odpůrci, což však nebyla pravda.

Prakticky po třicet pět let držel v římské říši neomezenou moc a chtěl zničit svého protivníka, přestože se tvářil jako zastánce demokracie.