Po nebi se honí černá mračna a zemí otřásají mohutné hromy. Noc z 21. srpna 1791 je jako stvořená pro vypuknutí ďábelského běsnění. Haitští otroci, seskupení na úbočí hory, začínají do zlověstného rytmu bouře extaticky tancovat.
„Smrt pánům!“ zvolá jedna z otrokyň a nožem podřízne hrdlo praseti. Rituálem voodoo právě začíná haitská revoluce.
Když bílí plantážníci ve francouzské kolonii Saint-Domonigue na karibském ostrově Hispaniola obdrží na jaře 1790 výzvu od revolučního Národního shromáždění, aby udělili plná občanská práva i svobodným míšencům, uvědomí si, že revoluční Francie, jejíž ideály sami podporovali, již není na jejich straně.
Sami si chtějí rozhodovat o poměrech v kolonii. Než ale stihnou nalézt nějaké řešení, přichází vzpoura černých otroků, kteří se svým půl milionem hlav tvoří na ostrově drtivou většinu jeho obyvatel. Bělochů tu je jen asi 40 tisíc a míšenců 30 tisíc.
Kyje, hole, mačety
Obzor nad severním cípem ostrova v noci na 22. srpna 1791 osvítí varovná červená záře. Právě vypukla vzpoura otroků. „Destrukce a krveprolití se přehnaly přes plantáže na severních planinách.
Francouzští vojáci, zmatení a neznalí oblasti, nepředstavovali žádný problém pro odhodlané tlupy otroků vyzbrojené mačetami, holemi, kyji a loučemi,“ píše přední dominikánský historik Lennox Honychurch (*1952).
Koordinovanému útoku padne bezprostředně za oběť něco mezi tisícem a čtyřmi tisíci bělochů. Vypáleno je také asi 180 plantáží s cukrovou třtinou. Ve stejnou dobu dochází ke vzpouře i mezi svobodnými míšenci, tentokrát na západním pobřeží ostrova.
Zažehla vše lež?
Revoltu míšenců lze s ohledem na to, že jim plantážníci odepřeli plná občanská práva, pochopit. Otázkou však je, proč se ve stejnou dobu, nezávisle na vzpouře míšenců, vzbouřili i otroci. Různé zdroje se ve vysvětlení této skutečnosti liší.
Některé sice hovoří o tom, že se jednalo o přímou reakci na zmíněné odepření práv, ovšem to nedává příliš smyslu vzhledem k tomu, že míšenci sami byli vlastníky asi třetiny všech plantáží na ostrově.
Nejpravděpodobněji tak zní teorie, dle níž se mezi otroky dostala fáma, že Národní shromáždění v součinnosti s králem vydalo ještě jeden dekret. „Hovořilo se o královském dekretu, zatajovaném plantážníky, který měl otrokům udělit tři volné dny v týdnu.
Na základě této fámy měla vzpoura otroků jasný cíl, a to zavést získané právo,“ osvětluje nám situaci americký historik Alan Forest (*1945).
Jak to bylo s panenkami?
Vzpoura otroků na dnešním Haiti bývá spojována ještě s jednou zvláštností. Původem afričtí otroci si vytvoří náboženskou kulturu známou jako voodoo, jež vychází jak z domorodého polyteismu, tak z vštěpovaného křesťanství.
Právě v předvečer vzpoury otroci na úbočí hory vykonají zvláštní voodoo rituál, při němž obětují prase a zapřísahají se boji za svobodu. Nejde však o žádné propichování panenek.
Mění se strany
Válka trvá dlouhých 13 let a na jejím konci zůstane na 200 tisíc mrtvých otroků a 75 tisíc mrtvých Francouzů. Do jejího chaotického průběhu několikrát zasáhnou i světové mocnosti jako Španělé a Britové.
Kromě otroků tu však lze těžko rozeznat, kdo za co přesně bojuje, neboť otroci chvíli bojují se Španěly a Brity proti Francii, aby vzápětí otočili a bojovali proti nim. Spojí se zkrátka s tím, kdo jim zrovna v té chvíli slibuje svobodu.
Kapituluje i Napoleon
Zmatky a krveprolití skončí až po porážce francouzských vojsk vedených Napoleonem Bonapartem (1769–1821) v roce 1804. Bývalý otrok Jean Jacques Dessalines (1758–1806) pak vyhlásí na ostrově nezávislý stát Haiti.
Porážka v Karibiku má navíc výraznou dohru i na mezinárodní scéně. Napoleon se v důsledku porážky rozhodne stáhnout se ze západní polokoule a prodá Američanům masivní území tehdejšího teritoria Louisiana. To Spojeným státům vtiskne dnešní geografické kontury.
Vznik Haiti dodnes představuje vůbec první stát vzniklý ze vzpoury černých otroků.
