Francouzskému spisovateli Émilu Zolovi (1840–1902) je dán do vínku jak velký talent, tak i obrovská pracovitost.
Je to jeden z hlavních reprezentantů naturalismu, literárního směru, který se nebojí nazývat ošklivé věci ošklivými, a vyžívá se v líčení takových témat, jako je lidská bída, stáří, smrt, rozklad a podobně.
Servítky si nebere ve svých knihách ani ve svém politickém životě a jedno i druhé mu vytváří mnoho nepřátel.
Zola pochází ze smíšeného manželství Itala a Francouzky, ale usadí se ve Francii a francouzsky také píše. Ve své literární tvorbě, kterou si velmi dobře promýšlí, se obšírně věnuje tématům, jako je násilí, alkoholismus a prostituce.
Tím šokuje dobovou společnost. S nastupující průmyslovou revolucí se tyto negativní společenské jevy rozmáhají, ale v dobré společnosti se o nich přece nemluví, natož v krásné literatuře!
V tom je Zola rebel a pokouší se dělat umění ze zobrazení hnusu, který ale není samoúčelný, ale každý ho má dnes a denně na očích. A funguje to! Je velmi populární, i když se na jeho hlavu snášejí neustálé výhrady moralistů.
Ošklivost vydělává
Zolovy knihy jdou na dračku. Ve své době vydělává více než slavný klasik Victor Hugo (1802–1885). Kromě nepřátelství puritánů se tak ke slovu dostává i prostá lidská závist, která rozšiřuje řady Zolových nepřátel.
A Zola sám si nebere servítky ani se svými přáteli.
Dlouholeté přátelství s malířem Paulem Cézannem (1839–1906) se rozpadá poté, co Zola ve svém románu Mistrovské dílo vylíčí postavu bohémského zhýralého umělce, ve které se Cézanne celkem snadno pozná.
Z honorářů si Zola může pořídit luxusní vilu v Médan u Paříže a pořádá tady vyhlášené kulturní večery s účastí nejvýznamnějších umělců a bohatých měšťanů.
Vypadá to, že navzdory ukřivděným kritikům a nepřejícím závistivcům nemůže nic narušit Zolovu zářnou kariéru. Pak se ovšem všechno zlomí.
Antisemitská kampaň
Hlavní roli v Zolově pádu hraje židovský důstojník u francouzského dělostřelectva Alfred Dreyfus (1859–1935). V září roku 1894 odhalí francouzská tajná služba, že někdo vynáší tajné informace z armády na německou ambasádu.
Protože ve francouzské společnosti je tehdy ještě pevně zakořeněný silný antisemitismus, je za pachatele bez jakýchkoli přímých důkazů označen právě Dreyfus. Strhne se kolem toho ohromná kampaň známá jako Dreyfusova aféra.
Dreyfus je postaven před vojenský soud, shledán vinným z velezrady a odeslán na trestaneckou kolonii na Ďábelském ostrově ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe.
Mezitím ale důstojník generálního štábu Georges Picquart (1854–1914) odhalí možného skutečného viníka, ale vyšší místa se to rozhodnou ututlat, protože veřejné mínění, vybuzené antisemitskou kampaní, by reagovalo velmi rozhořčeně.
Hrdinné vystoupení
V tento moment vstupuje do hry Émile Zola, který se o detailech kauzy dozví. Jako veřejně známá osobnost se nebojí jít proti proudu a publikuje v roce 1898 v novinách svůj velmi slavný otevřený dopis nazvaný Žaluji.
Adresovaný je francouzskému prezidentovi a obviňuje francouzskou vládu z nepřijatelného antisemitismu. Nastává obrovská kampaň proti Zolovi, který je líčen jako vlastizrádce a zaprodanec Židů.
Zola je postaven před soud pro nactiutrhání, jsou mu odebrány řády a musí uprchnout do Anglie, aby ušel vězení. Dreyfus nakonec obdrží milost a v roce 1906 je zcela očištěn Nejvyšším soudem. To už je ale Zola po smrti.
Nehoda, nebo vražda?
Večer 29. září 1902 se Zola ukládá ke spánku a už se nikdy neprobudí. Oficiálním důvodem jeho smrti je otrava oxidem uhelnatým z ucpaného komína. Ale s tímto vysvětlením se mnozí nechtějí spokojit.
Zolovi mnohokrát vyhrožují nepřátelé smrtí, a tak je samozřejmě ve vzduchu otázka – nebyl zavražděn? Antisemitský tisk se také chopí příležitosti a píše, že Zola spáchal sebevraždu, protože se dozvěděl, že Dreyfus je vinen.
Teorii o vraždě oživuje téměř o 50 let později francouzský deník Libération, když publikuje zprávu o tom, že Zolův komín je pravděpodobně zablokován úmyslně. Zda tomu tak skutečně je a kdo může být Zolovým vrahem, to zůstává tajemstvím.
Jisté je jenom to, že se smrt nepohodlného intelektuála mnoha politickým špičkám velmi hodí.
