Říjen 1899. Londýnská společnost Motor Traction Company zavádí první autobusovou linku světa. Mezi Kensingtonem a nádražím Victoria vyrážejí vozy s kašlajícím Dieslovým spalovacím motorem. Jenže provoz je moc drahý a zájem cestujících malý. Společnost kvůli tomu po roce neslavně končí.

13. května 1908 už jezdí dvě veřejné autobusové linky i u nás, z Pardubic do Bohdanče a do Holic. Nepříjemnou zkušenost zažijí s autobusy Pražané v roce 1909. Vymstí se jim, že si pro autobusový provoz vybrali pěkně strmou Nerudovu ulici na Malé straně. 14. listopadu 1909 málem dojde ke katastrofě.

Jednomu z vozů se přetrhne hnací a řetěz a řítí se dolů. Zastaví se až o výklad obchodu. Největším boom autobusové dopravy pociťuje po 2. světové válce jejich kolébka Londýn.

Stačí si koupit autobus, vyrazit a vybrat jízdné, které stojí cca 2 pence (tolik stála známka na dopis). V jednu chvíli tu existuje rekordních 670 provozovatelů! Do té doby monopolní společnost General z toho má těžkou hlavu.

V podzemce padají saze

V Londýně roku 1863 propojí parním vlakem v tunelech dvě nádraží. Londýnskou podzemku přijde prozkoumat i americký železniční podnikatel Alfred Ely Beach. „Parní lokomotivy jsou drahé.

Pára se sazemi znečišťuje tunely a padá cestujícím na hlavu,“ všimne si a vsadí na pneumatický pohon.

V roce 1868 úspěšně předvede dráhu pod newyorskou Broadwayí se dvěma stanicemi. Pražané na začátku 20. století považují metro za výplod fantazie.

Přesto v roce 1912 představí inženýr Vondráček svůj návrh spojit Václavské náměstí a dnešní náměstí Jana Palacha podzemní tramvají. Počítá se třemi stanicemi: Můstek, Malé náměstí a Kaprova ulice. Trať měla mít délku 1300 metrů.

Zajímavosti

Boj o to, které evropské město bude mít jako první svoji podzemní dráhu, se na počátku 20. století přiostřuje.

Nejdřív to vypadá, že to do světové výstavy v roce 1900 stihne Paříž, ale nakonec jí slávu vyfouknou ctižádostiví Budapešťané, kteří si v roce 1896 připomínají 1000 let příchodu Maďarů do Podunají.

Prvním londýnským metrem je možné se po roce 1863 svézt za rovné 2 pence. Služka z anglické rodiny s ročním platem přibližně 18 liber by se tedy mohla projet dokonce 2160 krát! Pokud by jela dvakrát denně, stačil by jí její výdělek téměř na 6 let.

Vídeňáci se leknou

Američan Beach má smůlu, když chce stavět další podzemku. Newyorský starosta Tweed čeká v roce 1868 tučný úplatek, a když ho nedostane, zvolí konkurenční plán nadzemních drah.

Obyvatelé si ale stěžují na hluk a Němec Werner Siemens (1816 – 1892) proto v roce 1880 světu předvede lepší volbu – elektrický vůz s trolejemi.

Siemensovy pokusy sleduje český vynálezce František Křižík (1847–1941) a využije jich při pražské Jubilejní výstavě v roce 1891, kdy se návštěvníci povozí jeho tramvají. Ve Vídni ho ale čeká zklamání.

Když rakousko-uherská ministerstva vojenství a železnic vypíšou v roce 1903 soutěž na elektrifikaci zdejší městské dráhy, zaleknou se nakonec vysokých nákladů.

Podnikne průzkum

Křižíkova vynálezu si všimnou radní v pražské Libni. Když chtějí prodloužit koňku z Karlína až k nim, spočítají si, že by je to vyšlo pěkně draho. Proto ho požádají o pomoc.

Ten nelení a den co den se prochází mezi Karlínem a Libní a zkoumá, kolik lidí putuje mezi oběma čtvrtěmi. Zjistí, že se stavba trati vyplatí.

Elektrifikace tratí nemine většinu evropských měst. Například Londýn potom používá ve městě paušální cenu 2 pence (tolik stála pinta – asi 0,5 litru piva). Vozy jezdí maximálně 12 mil (18 kilometrů) za hodinu. V Praze se počítá 10 krejcarů.