Původ Mužů v černém můžeme vystopovat až do počátku 50. let 20. století. Tehdy milovník UFO Albert Bender vytvořil malou organizaci s názvem International Flying Saucer Bureau, která vydávala časopis Space Review.
V roce 1953 pak sám Bender tvrdil, že ho navštívili tři muži v tmavých oblecích, kteří mu nařídili, aby v publikování informací o létajících talířích nepokračoval.
Nepředložil však žádné důkazy o svém setkání. Lidé v jeho okolí se domnívají, že celá akce měla pouze upoutat pozornost, neboť časopis prodělával a pravděpodobně by stejně brzy skončil.
Bender pokračuje… a nejen on
O deset let později sepsal Albert Bender napsal knihu, ve které svůj zážitek podrobně popsal a naznačil, že jeho záhadní návštěvníci mohli být mimozemšťané, kteří si nepřáli, aby se o jejich existenci vědělo.
V knize už navíc podle muži v černém nebyli sami, měly je doprovázet tři krásné ženy, oblečené v těsných bílých uniformách. O těch se však původně vůbec nezmiňoval…
Ovšem Benderův příběh upoutal pozornost vydavatele časopisu UFO Graye Barkera. To byl nadaný spisovatel a publicista, který dovedl vypointovat každý příběh. Spíše však než za věcného reportéra jej lze považovat za baviče.
Jeho blízkým přítelem byl i vydavatel „konkurenčního“ časopisu „Saucer News“ James W. Moseley.
Tito dva muži spolu zfalšovali dopis amerického ministerstva zahraničí, v němž tvrdili, že vláda má nezvratné důkazy o kontaktech s UFO a poslali jej muži, jenž tvrdil, že byl mimozemšťany unesen.
Navíc Barker o Benderův příběhu v roce 1956 zařadil do své knihy „Věděli příliš mnoho o létajících talířích“ a ve spolupráci s Moseleyem celý princip kontaktů s UFO ještě v 60. Letech přiživili vlastním hoaxem Muži v černém, který vypustili na veřejnost.
Dvojice vytvořila fiktivní příběh, maskovaný jako pravdivé svědectví o třech mimozemšťanech v tmavých oblecích, kteří vyhrožovali odborníkům a svědkům UFO, aby mlčeli.
Agent ve vypůjčeném autě
Spisovatel John A. Keel se zase zabýval případem, kdy dvě ženy na procházce v přírodě sledovaly podivné blesky a následně do jejich blízkosti sestoupila světelná postava.
Jedna ze svědkyň přitom upadla do transu a stala se médiem, přes které neznámá bytost promlouvala. Vyptávala se na různé otázky týkající se života na Zemi. Poté zmizela a žena klečící na zemi se probrala.
Obě svou historku nejprve vypověděly šerifovi, jenže potom je pokaždé, když začaly vyprávět, rozbolela hlava tak nesnesitelně, že nemohly v hovoru pokračovat.
Keel jednu z nich navštívil – konkrétně tu, co odpovídala na dotazy. Svěřila se mu, že ji navštívil zvláštní důstojník letectva s nazelenalou pletí a protáhlým obličejem.
Její manžel si zaznamenal SPZ Fordu Mustang, v němž dotyčný přijel, jenže šlo o auto z půjčovny.
Muž, který se nechtěl stát agentem
Rozporuplných ohlasů se dostalo knize Můj otec byl MiB od Jasona Masona a Jana van Helsinga. Mason vyhledal van Helsinga roku 2015, aby mu vypověděl, co mu před smrtí prozradil jeho otec.
Právě on totiž měl být mužem v černém obleku, který se snaží zničit důkazy o existenci UFO a zahladit jakékoliv stopy, které by mohly vést k odhalení skutečnosti.
Působit mají tito agenti již od 50. let minulého století a zaměřují se hlavně na svědky, jimž konfiskují fotografie létajících předmětů a vyhrožují. Otec Jasona Masona prý syna zasvětil do fungování této organizace a chtěl, aby se stal jeho nástupcem.
Místo hrdosti však přišel vztek na to, co všechno se děje pod povrchem, a proto se Mason rozhodl o informace podělit.
Jak už to u kontroverzních témat a tvrzení bývá, někdo mu tleská za odvahu a zcela věří obsahu knihy, jiní kroutí hlavou a považují ji za snůšku konspiračních teorií.
Proč tomu lidíévěří?
Myšlenku Mužů v černém přijali mnozí lidé nejen z řad příznivců UFO, ale i poměrně široká skupina lidí se sklonem ke konspiracím.
Jedním z důvodů v jejich očích bylo, že se jim zdálo, že existence tajných mimozemských agentů legitimizuje pravdivost zpráv očitých svědků.
Bez ohledu na to, jak obskurní byl jejich příběh, pokud očitý svědek věrohodně tvrdil, že mu bylo vyhrožováno, zdála se tato historka hned věrohodnější.
Oblíbeným vysvětlením konspirátorů je, že kdyby byl příběh falešný, proč by se vláda zajímala o očité svědky, natož aby se je snažila umlčet?
Může na tom být aspoň zrnko pravdy?
Byla však některá z historek, v nichž Muži v černém vystupují, pravdivá?
Zřejmě je skutečně možné, že v 50. letech vládní agenti, kteří vyšetřovali zprávy o údajném objevu UFO, zvláště pak po roce 1947 a známém incidentu v Roswellu, vystupovali oblečeni v černých oblecích a mohli na svědky působit strojeným dojmem.
Navíc úředníci z některých vládních organizací, jako je FBI, tajné služby, ale třeba i daňové úřady, nejsou mezi veřejností příliš oblíbeni, neboť často vystupují arogantně, znepříjemňují lidem život a občas je, byť třeba neúmyslně, i zastrašují.
Navíc je pravda, že v padesátých letech existoval program amerického letectva, který zkoumal tvrzení o létajících talířích a nazýval se Project Blue Book (Projekt modrá kniha). Navíc nelze vyloučit ani úmyslnou mystifikaci.
Někoho, kdo o sobě prohlašoval, že spatřil UFO, mohla navštívit trojice vtipálků, kteří sehráli nacvičenou scénku a následně zpovzdálí sledovali, jak se jejich vtip ujme.
Proč tedy skutečně nezakročí?
Trochu zarážející na celé existenci Mužů v černém je, že svědkům vyhrožují, zastrašují je, ale když tito svědci svůj příběh zveřejní, nic jim neudělají.
Vždyť se s těmito muži podle zveřejněných svědectví setkalo minimálně pár desítek, možná až stovek lidí, kteří veškeré výhrůžky ignorovali a o setkání se zmínili. Muži v černém mlčí a svědky nechají mluvit dál.
To je v přímém rozporu s jejich ostrými varováními. Pokud by byli opravdu skuteční, neměli bychom o jejich existenci vůbec vědět!
