Nalijte si sklenici perlivé vody a zatímco budou bublinky tiše stoupat k hladině, nahlédněte do historie oblíbeného nápoje.
Lidé ji znají v podobě přírodních, často sopečných, pramenů, už od starověku a všude, od antického Říma po severoamerické indiány, je považována za přírodní tonikum. Někde ji dokonce považují za všelék chránící před cholerou i tuberkulózou.
Jenže stáčet ji a dopravovat dychtivým zájemcům na vzdálená místa je téměř nemožné. Už ve středověku se proto mnozí snaží najít způsob jak ji vyrobit. Marně.
Podaří se to až v roce 1771, kdy švédský chemik Torbern Olof Bergman (1735-1784) v laboratorních podmínkách poprvé smísí destilovanou vodu s oxidem uhličitým.
Bublá, ale smrdí
O pár let později uspěje Angličan Joseph Priestley (1733-1804). Rád by se připojil k výpravě kapitána Jamese Cooka (1728-1779) a snaží se zavděčit lékem na kurděje, které námořníky sužují víc než piráti.
Pokusy provádí v pivovaru nedaleko Leedsu. „Je to cítit jako minerální prameny,“ uvědomí si nad káděmi s kvasícím pivem a dostává nápad. Trvá to nějaký pátek, ale v roce 1772 to má.
V zazátkované láhvi nechá reakcí křídy s kyselinou sírovou vznikat oxid uhličitý, který uniká do kravského močového měchýře a odtud ho stlačováním vhání do lahve s destilovanou vodou. A voilá, sodovka je na světě.
Bohužel vinou použitého materiálu smrdí po moči. Na výpravu se sice kvůli svým politickým názorům nedostane, jeho přístroj však instalují na obě Cookovy lodě.
Už netřeba ucpávati si nosu
Lékař a vynálezce John Mervin Nooth (1733-1828) si v prosinci 1774 posteskne před Britskou královskou vědeckou společnosti:
„Je škoda nedokončeného přístroje Josepha Pristleyho, jehož voda se kvůli příchuti moči nedá pít.“ Když akademici souhlasí, vytáhne svou zdokonalenou verzi.
Ta umí vyrobit vodu bohatě sycenou, což je přesně to, co se žádá, neboť dle dobového názoru čím perlivější tím zdravější. Navíc začne do vody přidávat minerály a vytváří tak první minerálku. Vše funguje, nic nesmrdí, a tak je úspěch zaručen.
Zpočátku se sodovka, byť se jí tak ještě neříká, vyrábí a prodává hlavně v lékárnách, které získají potřebnou koncesi. To proto, že výroba potřebného oxidu uhličitého se provádí ne zcela bezpečným rozpouštěním vápence nebo mramoru kyselinou solnou.
Bublinky končí v lahvi
První komu se daří prodávat perlivou vodu ve velkém je v roce 1783 naturalizovaný německý Švýcar Jacob Schweppe (1740-1821). Ve velkých dřevěných nádobách mísí stlačený CO2 s vodou a výsledek prodává jako Schweppes.
Ještě snadnější je to počátkem 19. století díky ocelových tlakovým nádobám s kapalným CO2. Nenáročná obsluha sycení přes směšovač umožní prodávat sodovku hostinským i stánkařům.
Vznikají také specializované sodovkárny, mnohé zkouší nové postupy i příchutě a sodovka se brzy stává oblíbeným levným nápojem, který už téměř celé století nemůže chybět v žádné domácnosti. „Miloval to zašumění po otevření, to štípání v nose po prvním napití.
Někdy z toho člověku až vyhrkly slzy do očí,“ vzpomínají dodnes mnozí na legendární žluté a červené „socialistické“ sodovky.
Nabít, otočit a už to syčí
Koncept na sifonovou láhev sice vzniká už v roce 1790. Její čas přijde sice až o 150 let později, ale přijde.
Protože nač se tahat s láhvemi, když stačí doma natočit vodu z kohoutku, nasadit bombičku, otočit, počkat až to zasyčí a máte čerstvou sodovku, nebo sifon, jak se také říká. A jednou týdně v sámošce vyměnit prázdné bombičky za plné.
Pro většinu je to sice od chvíle, kdy svět zaplavila balená voda v pet lahvích, minulost, ale pokud se vám po ní zasteskne, sifonové bombičky se stále prodávají a vyměňují.
