„Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil,“ žádá Perchta jednoho ze svých bratrů. Ubohá žena netuší, že nenalezne svůj klid ani po smrti. Rodové hrady a zámky obchází její duch!

„Ne!“ vykřikne Perchta, dcera Oldřicha II. z Rožmberka, když ji v roce 1449 chtějí provdat za Jana V. z Lichtenštejna. Nezbývá jí než poslechnout. Jan si ji bere kvůli věnu, které mu má pomoci od dluhů. Jenže na peníze čeká marně.

Z Oldřicha jenom občas vymámí malé částky. Zlost si vybíjí na Perchtě, která s ním žije v Mikulově. Mladá žena má hlad a trpí zimou. Ze svazku s krutým manželem ale nemá kam utéct.

Nakonec Perchtě asi pomůže král Jiří z Poděbrad, který je zavázaný jejímu bratrovi Janu II. z Rožmberka. Zřejmě díky panovníkově zásahu v roce 1471 odchází nešťastná žena z Mikulova do benediktinského kláštera Schottenstift ve Vídni. Jediné, co může tehdy manželství rozdělit, je smrt.

Manželovo prokletí

Roku 1473 umírá její manžel a na smrtelné posteli žádá o odpuštění. Perchta odmítne, křivdy, jsou příliš veliké. Jan ji prokleje: „Nechť ani v hrobě nemáš klidu.“ Perchta prožije ještě tři roky, než 2. května 1476 umírá zřejmě na mor.

Po smrti se Perchtin duch postupně zjevuje na hradech a zámcích z majetku Rožmberků. Bílá postava pluje vzduchem, je neškodná, nic nechce a po chvíli zmizí.

Přízrak mizí z věže

Odbíjí poledne a na staré jindřichohradecké věži se mihne cosi bílého. Jako by to vystoupilo z okna, jenže tam nevede odnikud žádný přístup. Dřevěné schody, které stoupaly až sem, už před lety zničil požár a nikdo už je neobnovil.

Bílá paní stojí u okna a nevadí jí, když si na ni lidé ukazují a cosi podezíravě šeptají. Teprve až sama chce, pomalu se vytrácí, jako by mizela ve věži. Padá dolů, je stále menší, až je pryč docela.

Jindy přijde na návštěvu v noci s odbíjením půlnočních zvonů. Prochází se zámeckými chodbami s klíči u pasu. Spěchá z pokoje do pokoje, některý zamkne, jiný odemkne. Když někoho potká a ten ji pozdraví, odpoví mu.

„Znělo to jako tichý vánek větru, jako ševelení,“ shodují se očití svědci. Bílá paní také dává pozor, aby se všichni chovali dobře. Jeden z členů rodu přestal na Zelený čtvrtek vařit kaši chudým. Perchta dělala o půlnoci hluk, dokud si to zase nerozmyslel.

Posel dobrých i špatných zpráv

„Usmívá se. To je dobře,“ zašeptá si pro sebe komorná na bechyňském zámku. Ještě se naposledy ohlédne za zjevením v bílém závoji a utíká nečekanou událost vylíčit svým pánům.

Když je na tváři Perchtina ducha lehký úsměv, pro rod to znamená štěstí – nový majetek, vyšší vážnost a úřad u královského dvora, nebo do rodiny přibude další syn či dcera.

Ovšem když vidí služky postavu podruhé, na jejich čelech se prohloubí starostlivé vrásky. „Čeká snad někoho smrt?“ Právě totiž spatřila černé rukavičky na Perchtiných rukou. To je vždy znamení, že někdo z rodu zemře.

Když má černý šat, Rožmberky postihne nějaké neštěstí. Ohnivě rudý oděv signalizuje, že by plameny mohly pohltit majetek rodu.

Trpělivá chůva

Píše se rok 1539 a právě se narodil poslední Rožmberk Petr Vok. V Českém Krumlově se kolem něj točí spousta chův. Chlapeček si vynucuje pozornost a ženy jsou velmi unavené.

Když se najednou místností mihne bělostná postava, nejsou si proto jisty, zda se jim to nezdá. „Co to děláte?“ vyhrkne chůva, když k ní žena přistoupí a dítě jí vezme z náručí. Vidí, že bílý přízrak s novorozencem zachází opatrně.

Usmívá se na něj a urozené děcko se konečně utiší. „Zaplať Bůh, že už neřve,“ pomyslí si chůva. Pronikavého křiku má za celý den dost. Paní malého Petra jemně kolébá, až klučík zavře oči a klidně oddychuje. Chůvu také přemůže únava.

Když ji ale druhý den ráno pošimrají na tváři sluneční paprsky, okamžitě je na nohou. Malý Petřík ale poklidně spinká v kolébce. Vypadá jako malý andělíček. A bílý přízrak je ten tam.

Ženy, které se u urozeného chlapečka střídají, vyprávějí podobné příběhy. Když už sotva stojí na nohou, najednou se odkudsi zjeví bílá paní. Dítě si vezme do náruče, hraje si s ním a je nechá spát. Ženy neprotestují.

Většinou totiž bílá dáma přichází ve chvíli, kdy už zavírají oči únavou a mohly by chlapečka upustit. Jejich pomocnice je sice zvláštní, ale rádi se s ní podělí o péči o urozené dítě.

K chůvám ale přibude nová dívka. Bílá paní ji ale nezajímá. „Nedovolím, aby se mi nějaké strašidlo pletlo do služby,“ říká povýšeně. Když se další noc Perchta zjeví a dítě konejší, dívka se vzbudí. „Jak si dovolujete brát malého Petříčka do ruky?

Nesahejte na něj, nikdo vám to nedovolil,“ osopí se na ni. Chce jí chlapečka vyrvat z náruče. „Právem o to dítě pečuji. Pochází z mého rodu. Jak se vůbec odvažuješ něco mi vyčítat?“ oboří se Perchta na děvče. Takové chování ji hluboce uráží.

Ostatní služebné probudí hluk. Perchta se otočí na služebné. „Jak to, že nekonáte svoje povinnosti? Starejte se nyní o dítě samy,“ zavolá.

Pak se nakloní ke kojné. „Pečuj o malého Petříčka dobře. Až bude velký, vyprávěj mu, že jsem ho milovala. A řekni mu také, jak jsem přicházela k jeho kolébce a znovu odcházela.“ Skloní se nad dítětem, usměje se a udělá mu na čele křížek.

Vzápětí se otočí a projde zdí. Od té doby si bohužel českokrumlovské chůvy musí v noci vystačit samy. Kojná ale splní svůj slib a dospělému Petrovi vypráví, kudy Perchta přicházela a odcházela. „Probourejte tam zeď,“ přikáže potom Vok. V místech, kudy Perchta mizela, se pak prý najde velký poklad.

Nenávist k hákovému kříži

Vrcholí 2. světová válka. Členky Svazu německých dívek si vyhlédnou hrad Rožmberk jako svoje sídlo a v roce1944 se dvě z nich rozhodnou na hradě vyvěsit vlajku s hákovým křížem. Zdá se, že jim v tom nikdo nemůže zabránit, jenže to se hluboce mýlí.

Jejich příšerná propaganda zřejmě probudí dřímajícího ducha bílé paní. Obsadily přece bez dovolení její milovaný hrad, takové ponížení nemůže snést. Perchta je pobouřena. Musí zabránit další potupě.

Ve chvíli, kdy si děvčata přichystají vlajku a chtějí ji vztyčit z hradní věže, se bílá paní zničehonic zjeví před nimi. Vyděšené Němky na ni beze slova zírají. Ani ministr propagandy Joseph Goebbels je nedokázal na něco podobného připravit.

Doslova ztuhnou úlekem, nejsou ze sebe schopny vypravit ani slovo. Mrtvolně bílá tvář Perchty se na ně dívá a tiše jim hrozí prstem. Dívky už na nic nečekají. Odhodí vlajku a běží pryč. Volají o pomoc a prý se pomátnou na rozumu.

Na hrad okamžitě přijíždí gestapo. „Musí se vyšetřit, co se stalo. Určitě je to dílo nějakých záškodníků,“ ozývá se na hradních chodbách hlas velitele. Žádné protinacistické živly tu ale neobjeví.

Proto na chodbách brzy dozní ozvěna dupotu německých vojenských holínek a na hradě opět zavládne klid. I gestapo je na přízrak ze záhrobí krátké. Němcům nakonec nezbude než případ odložit.

Záhadu se jim rozluštit nepodaří a spis o ní se ztratí. Zážitku členek Svazu německých dívek ale gestapo věří. Stačil jim pohled do jejich vyděšených očí. Dívky se bojí. Co kdyby se ten přízrak zase objevil a něco ošklivého jim provedl?

Naposledy se prý paní Perchta objeví v roce 1996 při rekonstrukci hradu. Z okna ji uvidí pracující lakýrník. Právě zde čeká záhada bílé paní na své rozluštění. V jednom z pokojů Rožmberku je pověšen její obraz, jak hůlkou cosi píše do písku.

Legenda říká, že kdo nápis rozšifruje, osvobodí Perchtu od jejího více než 500 let trvajícího prokletí.