Záhy po únorovém převratu v roce 1948 komunisté začali s budováním totalitního systému. Neodmyslitelnou součástí utužování poměrů se stalo i účtování s politickými protivníky.

Komunisté se nejdříve zaměřili na své odpůrce z řad demokraticky smýšlejících lidí, jako byli Heliodor Píka nebo Milada Horáková.

Ovšem, každá revoluce podobně jak Saturn požírá své děti, takže brzy začali za přispění sovětských poradců hledat třídního nepřítele také ve vlastních řadách.

21. února 1951 bylo zahájeno zasedání ÚV KSČ, na kterém byli Otto Šling, Marie Švermová a další obviněni z protistátní činnosti a Vladimír Clementis a Gustáv Husák z buržoazního nacionalismu.

Pražský rozhlas pak 25. února informoval o odhalení „protistátního spiknutí“ uvnitř  samotné strany. V tu chvíli již byli obvinění zatčeni a zbaveni všech funkcí.

Hledání vnitřního nepřítele nabíralo v dalším období stále větší obrátky a zasáhlo až do nejvyšších příček stranického žebříčku.

Vyvrcholením pak byl v roce 1952 proces s „protistátním spikleneckým centrem“ bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, v němž bylo k trestu smrti odsouzeno 11 funkcionářů.

Do tohoto procesu byl nakonec zařazen i původně „buržoazní naconalista“ Vladimír Clementis, ministr zahraničí v letech 1948 až 1950. Clementis měl za sebou emigraci ve Francii a v Anglii, kde v době nacistické okupace mimo jiné pracoval v BBC. Podílel se však také na podněcování vzpoury československých vojáků, kteří se formovali v Británii.

V roce 1939 byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas se sovětsko-německým paktem, po válce mu ale bylo členství obnoveno. Jeho provinění mu však Moskva nezapomněla. V lednu 1951 zatčen a v prosinci 1952 popraven. Jeho popel byl poté rozprášen z jedoucího auta na silnici.

Ve stejném procesu dostal trest smrti i vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Otto Šling. Šling se měl původně se měl stát hlavou vykonstruovaného protistátního spiknutí, ale poté, co se pozornost vyšetřovatelů přesunula ke generálnímu tajemníkovi strany Rudolfu Slánskému, se Šling stal „pouze“ Slánského spolupracovníkem.

Dalším ze stranicky vysoce postavených „zrádců“ z února 1951 byl i právník a pozdější československý prezident Gustáv Husák.

Husákova politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady.

Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost. Výrazně se zde podílel na zničení slovenské Demokratické strany.

Na jaře 1950 byl Husák spolu s dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu a v dubnu 1954 odsouzen na doživotí. Život mu zřejmě zachránilo, že dokázal vydržet krutá mučení a vynucená přiznání ihned odvolal.

V roce 1960 byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován.

V roce 1968 v době Pražského jara patřil zpočátku k reformistům, později se ale v dubnu 1969 dostal do čela KSČ jako jeden z hlavních exponentů počínající normalizace a poslušného kurzu vůči Moskvě.

V květnu 1975 se stal prezidentem republiky a k abdikaci byl donucen teprve v prosinci 1989.

.

K justičním vraždám docházelo v ČSR nejvíce v době, kdy v jejím čele stál Klement Gottwald.

Za jeho éry od června 1948 do března 1953 bylo podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vykonáno 234 rozsudků smrti, z toho ve 189 případech z politických důvodů.

Za jeho nástupce Antonína Zápotockého, který byl prezidentem od března 1953 do listopadu 1957, zemřelo na popravišti 94 odsouzených, z toho 47 pro politické činy.