Konstantinopol byla kdysi nádhernou a slavnou metropolí. Znalosti a moudrost si zde podávaly ruku s pravoslavnou vírou a bohatstvím. To vše ale skončilo, když se osmanský sultán Mehmed II. spolu se svým vojskem utábořil před jejími hradbami.
Konstantinopol, česky také Cařihrad, dnes Istanbul, byla kdysi hlavním městem Východořímské říše. Po jejím rozpadu se stala hlavním městem Byzantské říše a její význam sahal daleko za hranice tohoto mocného impéria.
Stala se jednou z nejbohatších a nejlidnatějších metropolí světa, a dokonce se zde pořádaly čtyři křesťanské ekumenické koncily. Hovořilo se zde řecky a město brzy získalo východokřesťanský ráz.
Konstantinopol se stala kolébkou vzdělanosti a byla považována za nedobytnou. To se změnilo až na počátku 12. století během křižáckých výprav. V té době totiž mezi sebou evropské státy neustále pletichařily a na pomoc si často přibíraly právě křižáky.
Ti pak pomáhali tu na jedné, tu na druhé straně, a jednoho dne místo na muslimy, kteří ohrožovali Svatou zemi, vytáhli proti východním křesťanům.
Křižáci započali dílo zkázy
Hradby Konstantinopole byly prolomeny a následovalo strašlivé drancování a masakry obyvatelstva. Krásné město bylo téměř zničeno a vše, co mělo nějakou hodnotu, bylo ukradeno. Z tohoto krutého řádění se Konstantinopol již nikdy nevzpamatovala.
Latinské království, které zde poté vzniklo, bylo už jen pouhým stínem někdejší bohaté Byzance. Ačkoli zde v roce 1261 bylo znovu nastoleno byzantské císařství, rozmachu a slávy toho původního se nikdy nedočkalo.
Navíc se brzy začalo doslova drolit, když přibývalo nájezdů Turků. 12. dubna 1453 pak došlo k události, která odstartovala definitivní pád kdysi tak nádherného a mocného města.
Přípravy na bitvu
Osmanský sultán Mehmed II. nastoupil na trůn v roce 1451 a okamžitě se začal připravovat na dobytí Konstantinopole. Chtěl tak navždy zničit poslední oázu svobodného křesťanstva v jeho muslimské říši.
Císař Konstantin XI. se snažil získat pomoc ve válce proti Osmanům v Evropě, ale nebylo mu to nic platné. Papež Mikuláš byzantského císaře vydíral požadavkem náboženské unie, tedy podřízení pravoslaví papeži.
Ačkoli zoufalý Konstantin XI. nakonec souhlasil, nebylo mu to nic platné. Ještě před samotným útokem na město se rozhodli Osmané zabránit svobodné plavbě v Bosporské úžině a vyhlásili, že bez jejich kontroly nesmí úžinou proplout žádná loď.
Nerovné počty
Osmanský sultán Mehmed II. měl mít před útokem na Konstantinopoli k dispozici 80 tisíc mužů, několik set lodí a jedno z nejsilnějších dělostřelectev své doby.
Na byzantské straně prý bylo 12 tisíc byzantských vojáků, 700 vojáků Janovské republiky, asi 200 lučištníků zastupujících papežský stát, asi sedm tisíc vojáků z Řecka a Itálie a neznámý počet mužů ze Sicilského království.
Obránci Konstantinopole byli sice v menšině, ovšem měli mezi sebou nejlepší vojáky své doby. Navíc se mohli opřít o důmyslný obranný systém města, který byl tvořen desítkami kilometrů hradeb a pevností.
Prolomili hradby!
Když obránci nepřistoupili na poslední nabídku ke kapitulaci, zavelel sultán k útoku. 6. dubna 1453 tak začalo ostřelování Konstantinopole.
Osmané také zároveň napadli několik malých okolních pevností a jejich obránce nabodávali na kůly a přivazovali k hradbám Konstantinopole. To proto, aby podlomili morálku obránců. Další týdny probíhaly kruté boje, ale Konstantinopol se stále držela.
Když se ale 23. května vrátila z průzkumu byzantská loď, která zjistila, že z Evropy nepřijde obráncům žádná pomoc, bylo jasné, že se blíží konec. Dne 29. května brzy ráno byl zahájen poslední útok osmanské armády na Konstantinopoli.
Ačkoli měli Turci v řadách své nejkrutější bojovníky, nějaký čas se zdálo, že i tentokrát křesťané jejich útok odrazí. Pak ale došlo k smrtelnému zranění jednoho z hlavních velitelů obránců, janovského kapitána Giovanniho Giustinianiho. Snad právě v téže chvíli nad částí hradeb zavlály osmanské vlajky.
