„Góóól!“ rozléhá se 2. července 1994 nočním Medellínem v Kolumbii. Celkem šestkrát. Ne, neprobíhá tu právě fotbalové utkání a slova nejsou určena šťastnému střelci. Tohle totiž není oslava. Ale poprava.

Šest výkřiků zabijáka doprovází šest ran z pistole. To aby jejich adresát věděl, proč teď padá k zemi a z jeho těla se valí krev.

Ještě několik dní předtím se přitom kolumbijský fotbalový obránce Andrés Escobar (1967–1994) prohání po amerických stadionech na právě probíhajícím světovém šampionátu. Stačí ovšem jeden moment, jeden nešťastný skluz a pohroma je na světě, a to nejen sportovní.

Předpoklady berou za své…

Přitom zprvu vypadá všechno tak skvěle. Kolumbijský národní tým přicestuje do Spojených států amerických s velkým očekáváním. Odborníci se předhánějí ve chvalozpěvech a ti neodvážnější vidí v jihoamerickém celku budoucí světové šampiony.

Zdá se, že tohle mužstvo je nejlepší v celé historii Kolumbie! Jenže optimistické předpoklady berou za své hned prvním prohraným zápasem. Pro horkokrevné Kolumbijce je to studená sprcha. V příštím utkání proti domácím Američanům musejí bezpodmínečně bodovat!

Kéž bych ten centr nikdy nedal…

Jenže přijde osudná 34. minuta. Američan John Harkes (*1967) pošle do vápna soupeře ostrý centr a Escobar ve snaze zablokovat ho si míč nešťastně srazí do vlastní sítě. Zdrceně se sesune na trávník. Hloupá náhoda.

Ale jak se později ukáže, sakramentsky drahá! „Kéž bych ten centr nikdy nedal,“ lituje pár dní nato ve světle událostí Harkes. Kolumbijci už skóre zvrátit nedokážou. Po dvou prohrách mizí sen o historickém úspěchu v prachu.

Escobar se v novinách omlouvá a žádá pro celé mužstvo shovívavost. Netuší, že ji už brzy bude potřebovat hlavně on sám…

Pomsta narkobaronů

Pár dní po návratu do vlasti se Escobar rozhodne spravit si náladu. Obvolá pár přátel a 1. července večer společně vyrážejí do města na drink. „Buďte velmi opatrní, ulice jsou nebezpečné a konflikty na nich se neřeší pěstmi.

Andrési, měl bys raději zůstat doma,“ domlouvá mu ještě reprezentační kouč Maturana (*1949). Jenže marně. Escobar je přesvědčen, že musí „ukázat lidem svou tvář“. Bohužel ji ukáže těm špatným. Kolem třetí hodiny ráno se Escobar na parkovišti před medellínským nočním klubem El Indio dostává do hádky s trojící mužů.

O pár okamžiků později zazní nocí šest výstřelů. Escobar bojuje o život ještě 45 minut, pak v nemocnici vydechne naposledy.

Dobře vychovaný vrah

K vraždě se hned příští den přizná Humberto Castro Muňoz, bodyguard a řidič bratrů Juana a Pedra Gallónových, obchodníků s drogami a někdejších přívrženců Escobarova jmenovce Pabla. Ačkoliv to Muňoz sám odmítá, veřejnost má jasno – důvodem vraždy je msta drogové mafie, která kvůli zpackanému zápasu přijde v sázkách o obrovské sumy peněz.

Vrah sice nejprve dostane exemplární trest 43 let, už po 11 je ovšem propuštěn na svobodu. Prý za dobré chování.