Svatých, kteří mohou prokázat český původ, existuje celkem devět, nejslavnějším je samozřejmě kníže Václav. Jak ale vlastně probíhá proces svatořečení? Kdy mohou být označeny za pravé?

Proces svatořečení v církvi má tři stupně. Při prvním stupni Kongregace (shromáždění) pro svatořečení označí zemřelého člověka za ctihodného služebníka Božího. Druhý stupeň znamená blahořečení. Církev ručí za to, že kandidát už pobývá v nebi a je možné prosit ho o přímluvu a prokazovat mu úctu (například formou zasvěcení kostela).

Uctívání blahořečeného je místní, nemusí platit pro celou církev. Podmínkou pro blahořečení je jeden doložený provedený zázrak v podobě uzdravení smrtelně nemocného. Třetí stupeň svatořečení provádí papež.

Ke svatořečení je třeba splnit ještě další zázrak. Svatý pak dostane pevné datum svátku v kalendáři a prokazuje se mu úcta po celém světě.

Pravděpodobnost pravosti

Římská kurie si osobovala právo ověřovat pravost ostatků svatých, což zvyšovalo její popularitu. Pravdu ale mít nemusela. V případě, že byly relikvie pečlivě sledovány a pohřbeny už krátce po světcově smrti a nebylo s nimi dále manipulováno, roste pravděpodobnost, že mohou být pravé.

Moderní věda je v soudech ještě opatrnější. Ověřit pravost mohou různé metody, například porovnání DNA, pokud je k dispozici vzorek někoho ze stejného rodu, antropologické analýzy i další výzkumy. V případě českého knížete Václava (asi 907–935) jeho ostatky přemístili na Pražský hrad už tři roky po smrti.

Tento akt se téměř rovnal dnešnímu svatořečení. Tehdy ho pohřbili ve svatovítské rotundě. Vzhledem ke krátké době mezi smrtí a kanonizací lze pravost kostí jenom těžko zpochybňovat. Jindy se ale mezi relikviemi vyskytují falza, a těch je překvapivě mnoho.

Světci by tak spíše připomínaly stonožky s mnoha hlavami a tělem hodným dinosaura…

Objev z lékárny

Například francouzští vědci pod vedením doktora Philippa Charliera před lety zkoumali ostatky světice Jany z Arku (asi 1412–1431). Žebro, kus dřeva a lněné látky prý sebrali lidé v roce 1431 z vyhaslé hranice ve francouzském Rouenu.

Potom se ale objevily až roku 1867 v jedné z pařížských lékáren. Církev je uznala za pravé, jenže radiokarbonová analýza v roce 2007 datovala zbytky do období asi 3.–6. století př. n. l.! Látka navíc odpovídala těm, které staří Egypťané používali na zabalení mumií.