Dětský pláč rezonuje kostelem. Vojáci zamknou dveře. Až vyrabují vesnici, vrátí se ke svatostánku a odpálí zápalnou bombu. Kdo se pokusí utéct, zahyne dávkou z kulometu. Umře 248 žen a 205 dětí. Nejmladšímu z nich bude jen 8 dní. Zůstává jen otázka: Proč?
Když 10. června 1944 kolem 13.30 hodin obklíčí 150 nacistických vojáků vesničku Oradour-sur-Glane ležící zhruba 400 kilometrů na jih od Paříže, zřejmě nikomu nepřijde na mysl, že se schyluje k jedné z nejtragičtějších událostí na území Francie.
Ves má 1574 stálých obyvatel, a samozřejmě ne všichni jsou zrovna doma či tu žijí. A naopak, na náměstí, kam vojáci naženou všechny přítomné, se mimoděk octne i šestice civilistů, která Oradour-sur-Glane jen projíždí na svých kolech.
Úkryt v králikárně
Operaci velí teprve 29letý důstojník Adolf Diekmann (1914–1944). Rozdělí místní na dvě části – ženy a děti do jedné, muže do druhé. Druhou skupinu naženou vojáci do stodol a garáží. Je jasné, že jde do tuhého – na místě stojí připravené kulomety.
První dávky výstřelů rezonují mezi domy. Nacisté schválně míří hlavně na nohy. Když na prašné zemi leží v několika vrstvách mrtví a umírající, přijdou na řadu pistole.
„Jasně jsem vnímal, jak muži, který na mě ležel, pronikla kulka hlavou,“ líčí tehdy 19letý Robert Hébras, jeden z pěti mužů, kterému se podaří masakr přežít. Vojáci chtějí mít jistotu. Na těla pohází chroští a zapálí je. Jak se Robertovi podaří utéct?
Sice krvácí z hlavy, ruky, ramene i nohy, oheň mu spálí část vlasů a má popálené rameno, vyplazí se ale do králíkárny, odkud později prchne skryt vysokou trávou.
Jediná přeživší
Kulomety brzy rozsévají zkázu uvnitř i před kostelem. Nacisté nešetří ani maličké děti. Šance na únik? Zcela minimální. Kdo neuhoří v kostele, toho zastřelí. Okny létají dovnitř granáty, kostelní věž se hroutí.
Malým okénkem za oltářem se pomalu souká ven 47letá hospodyně Marguerite Rouffanche. Když dopadne na zem, doplazí se do hustého křoví, kde stráví noc a vyčkává, až Němci opustí ves. Bude jedinou ženou, která masakr přežije.
Postavte ho před vojenský soud!
Standartenführer (což je jedna z nejvyšších hodností paramilitárních jednotek NSDAP oddílů SA a SS) Sylvester Stadler (1910–1995) zuří. Chce Diekmanna co nejrychleji vidět před vojenským soudem.
Diekmann se doslechne, že o den dříve zajali partyzáni jeho přítele a spolubojovníka z východní fronty, velitele průzkumného praporu Helmuta Kämpfeho (1909–1944). Držen má být v nedalekém městečku Oradour-sur-Vayres. Proč ale vypálí Oradour-sur-Glane?
Je možné, že se nacisté prostě nezorientují ve francouzském místopisu? Otázek nad motivem je dodnes víc, než odpovědí a rady si nevědí ani renomovaní historici.
Odsouzen, leč nepopraven
Jisté je jen, že se válečný zločinec před soud nedostane. 29. června 1944 umírá po zásahu šrapnelem do hlavy na frontě. Unikne i velitel 2. tankové divize SS Heinz Lammerding (1905–1971), který nařídí odvetu za útoky francouzského odboje.
V nepřítomnosti je ve Francii odsouzen k trestu smrti, Německo ho ale nikdy nevydá. Zemře tak v 65 letech v západoněmeckém Bad Tölzu. Nebo snad nešlo přímo o osvobození Kämpfeho?
„Diekmann mi oznámil, že dostal rozkaz zlikvidovat vesnici Oradour,“ říká po válce jeho podřízený Otto Kahn. Jenže: kterou? Partyzáni totiž byli k nalezení v Oradour-sur-Vayres.
Smutným faktem je, že jen 6 let od krveprolití už za mřížemi nebude jediný jeho aktér…
