Římské silnice se staly fenoménem, který procházel napříč dějinnými obdobími. Ve vrcholném římském období síť tamějších silnic dosahovala 400 000 kilometrů, z čehož bylo 80 000 kilometrů zpevněných.

Stavělo se nejen na Apeninském poloostrově, ale třeba na území dnešní Anglie, kde vznikly 4000 kilometrů silnic. „Všechny cesty vedou do Říma,“ říkávalo se tehdy. A něco na tom bylo, vždyť z města na Tibeře vycházelo 29 silnic.

Hlavní silnice nesly označení viae. Jejich maximální šířka v rovině činila 2,4 metru, v zatáčkách pak byla dvojnásobná. Římané si své cesty rozdělili dle povrchu do tří kategorií.

Via terrena, jak název napovídá, byla cesta s nezpevněným povrchem, vyšlapaná na zemi lidmi a hospodářskými zvířaty.

Via glareata měla také nezpevněný povrch, ale nikoliv v podobě vyšlapané stezky. Povrch takové cesty tvořil například štěrk. A konečně třetí kategorií byly již pevné via munita, jejichž plášť tvořily kamenné desky.

Nejslavnější a nejdůležitější římskou silnicí byla Via Appia. Její stavbu zahájil Appius Claudius Caecus (340 př. n. l.–273 př. n. l.) v roce 312 př. n. l.

Začínala za městskými hradbami Říma u městské brány Porta San Sebastiano a vedla v délce 195 km do města Capua v Kampánii, kde se napojovala na Via latina.

Sloužila především jako zásobovací tepna pro armádu v boji proti Samnitům. Později byla protažena až do přístavu Brundisium (dnešní Brindisi).

Císař Traján (53–117) nechal roku 114 z Beneventu postavit další silnici (Via Appia Traiana) přes Bari, což zkrátilo cestu z Říma do Brindisi o jeden až dva dny.

Od pozdní antiky docházelo k postupnému poškozování silnic, protože nebyl nikdo, kdo by se o ně staral a Via Appia nebyla výjimkou. Ještě roku 536 ji využil vojevůdce Belisar (505–565) při bojích s Góty k postupu na Řím.

Rozšiřování močálů v pozdější době znemožnilo používání severní části silnice a opuštění města Tres Tabernae v roce 592 znamenalo její konečnou zkázu.