„Zabezpečit klid v Evropě prosazením spravedlivé rovnováhy,“ takový cíl má Klemens Metternich.

Teprve nedávno skončil roku 1815 vídeňský kongres stabilizující Starý kontinent po pádu francouzského císaře Napoleona I. Bonaparta a Metternich chce opět režírovat evropskou politiku.  

Hlavní roli v uspořádání Evropy chce rakouský ministr zahraničí Klemens Metternich (1773–1859) hrát i v roce 1820. Benátsko a Lombardii mají pod kontrolou Rakušané.

Neapole nyní spadá do  Království obojí Sicílie (jižní a střední část Itálie), kterému vládne Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský (1751–1825) ustavený vídeňským kongresem. V jeho zemi ale panuje nespokojenost.

V Neapoli v červenci 1820 propuká povstání karbonářů. Král chápe, že bez podpisu ústavy to asi tentokrát nepůjde… Situace znepokojí i další státníky. Co když se revoluční nálady začnou šířit celou Itálií, nebo dokonce Evropou?

„Je třeba obnovit pořádek,“ volá Metternich po radikálním zákroku. Nejraději by na neapolské hned poslal vojsko, jenže nedokáže odhadnout, jak se k problému postaví ostatní evropské mocnosti.

Proto sepíše diplomatickou nótu, ve které připomíná, že vídeňský kongres pověřil Rakousko péčí o klid na italském území.

Účastníky uhlídá policie

Chce legitimizovat rakouský vojenský zásah v Neapoli. Jenže souhlas Ferdinanda I. s ústavou mu komplikuje situaci.

Nechá proto publikovat tajné rakousko-neapolské smlouvy z roku 1815, podle kterých Ferdinand I. nemůže provést ústavní změny bez souhlasu vídeňského dvora. Proti zákroku v Neapoli se ale staví i Francouzi. Podobný názor mají i Britové.

Metternich proto spoléhá na spojenectví s Ruskem. Car Alexandr I. Pavlovič (1777–1825) sice s invazí do Neapole souhlasí, ale chce tuto otázku nejdříve projednat. Proti schůzce neprotestuje ani Prusko.

Návrh na kongres, který nakonec vyjde od Rusů a Francouzů, proto Metternich přijímá. Ruskému carovi navrhuje, aby se nejdříve sešel v Uhrách s ním a rakouským císařem Františkem I. (1768–1835) ale Alexandr I. odmítá.

Pro zasedání kongresu, který má rozhodnout o další osudu Neapolska, jako dějiště vybere Opavu. Chce, aby se schůzka konala na rakouském území – to mu zaručí předsednictví.

Alexandr I. preferuje některé město v rakouské části Slezska – tam to má z Varšavy, kde právě pobývá, nejblíže. Opava, hlavní město rakouského Slezska, se proto ukáže jako ideální kandidát. Navíc není velké, a proto účastníky snadno uhlídá policie.

Souboj o slovíčka

Metternich do Opavy dorazí 19. října 1820 a srší dobrou náladou. Schází se tu představitelé Rakouska, Pruska, Ruska, Velké Británie a Francie.

Za Rakousko přijíždí s Metternichem císař František I., za Rusko se účastní car Alexandr a za Prusko přijíždí třetí monarcha, korunní princ Bedřich Vilém IV. (1795–1861). Ovšem Francii i Británii zastupují jenom vyslanci a diplomaté.

Britský vyslanec Robert Stewart, lord Castlereagh (1769–1822) nevěří, že se tu odehraje něco podstatného, proto už 26. října odjíždí za svojí manželkou do Vídně. To se mu ale vymstí. Británie se v jednáních dostává na druhou kolej.

V podobné situaci se ocitá i francouzská delegace. I pruští zástupci přestávají hrát důležitější úlohu, protože už na druhém plenárním zasedání 29. října odsouhlasí rakouské stanovisko. Celý kongres se tak stává soubojem ruské a rakouské diplomacie o slovíčka.

„Chce snad rakouský císař od Ruska 150 tisíc nebo 200 tisíc bodáků, aby podřízl karbonářům krky?“ ptá se ruský ministr zahraničí Joannis Kapodistrias (1776–1831) a trvá na tom, že jestliže Rakušané „chtějí morální podporu pro svržení nějaké vlády, musejí ukázat, co přijde na její místo.“

Veličenstva nechá čekat

Jediné, co se nakonec povede uzavřít, je tzv. předběžný protokol podepsaný 19. listopadu. Podle něj mají velmoci Rakousko, Prusko a Rusko právo intervenovat proti revoluci v jakékoli zemi. Velké Británii se tento závěr nelíbí.

„Protestuji,“ nechá se slyšet britský vyslanec Stewart a 19. listopadu opouští jednání. I na slavnostní hostinu dorazí o čtvrt hodiny později a nechává urozená Veličenstva čekat.

Diplomati se o den později scházejí už na páté plenární schůzi, ale jde jenom o gesto vůči naštvaným Britům a Francouzům, kteří už na věci stejně nemohou nic změnit.

Nicméně 20. listopadu účastníci prohlašují, že „Předběžný protokol není ničím víc, než návrhem“. Kongres trvá ještě měsíc, ale už bez žádných dalších závěrů. Dvacátého prosince 1820 jeho účastníci rozcházejí, konkrétní postup v otázce Neapolska stanoven není.