V roce 1713 zasáhla morová rána mimo jiné i Kutnou Horu, přičemž zajímavé jsou hlavně dochované záznamy o tom, jak se lidé snažili nákaze zabránit ještě předtím, než se dostala do města.
K jeho branám byly nasazeny stráže, které měly za úkol dohlížet na to, kdo přichází.
Aby se snáze kontrolovali ti, kdo museli mimo město kvůli práci, bylo stanoveno pravidlo pro vstup – například havíři mohli procházet jen Klášterskou bránou a hutníci zase Kouřimskou.
Cizí lidé měli přístup omezený úplně, a to zvláště ti z Rakouska, odkud se nemoc šířila. Nakonec byl kvůli zhoršující se situaci vydán úplný zákaz jejich vstupu.
Když vypukl mor v Praze, kutnohorští představení rozhodli o pětidenní, poté dokonce dvoutýdenní karanténě pro osoby z hlavního města, které ve městě vlastní nějaký majetek, a čtyřtýdenní karanténu pro ostatní příchozí.
Na jarmarky nesměli přespolní prodejci ani nakupující, do města nemohli vstoupit poslíčci s dopisy, byla zrušena výuka na školách, postaven provizorní lazaret a odsouhlasena stavba morového sloupu, a to i přesto, že nemoc ve městě ještě vůbec nepropukla.
Nakonec se přesto objevila, a to 23. října. Peřiny a sláma z postele, v níž nakažená děvečka zemřela, byly spáleny a pokoj zapečetěn. I přes opatření se ale mor dál šířil.
Díky dobré přípravě však byla situace zvládnuta velice dobře, a zatímco jinde se oběti počítaly na tisíce, v Kutné Hoře zemřelo pouze 43 lidí.
Velký londýnský mor
V letech 1665 až 1666 zasáhla britské hlavní město morová rána takové síly, že si vyžádala možná až 100 000 obětí, což znamenalo zhruba čtvrtinu obyvatelstva.
A protože už tehdy lidé věděli, že mor si nevybírá, panovník, Karel II. Stuart, se raději s celým dvorem odebral do Oxfordu. I mnozí občané utíkali z města, a tak tam v létě roku 1665 zůstalo jen velmi málo lidí, které neměli prostředky k odchodu nebo kam jít.
Ti měli ovzduší čistit pálením ohňů, a dokonce bylo všem, bez rozdílu věku, doporučováno kouření.
Praha i Vídeň
V roce 1628 údajně v Praze zemřelo až 36 000 lidí, v následujícím roce 28 000. O padesát let později přišla tříletá epidemie (1679–1680), která měla až sedm tisíc obětí.
Vážně postižené bylo při epidemii z druhé poloviny 17. století židovské ghetto. V březnu roku 1680 dokonce došlo na příkaz císaře, aby bylo hermeticky uzavřeno a jeho obyvatelé se odstěhovali do Libně.
V té době už ale brány zatlučené byly a Židům násilím bráněno ghetto opustit. Tím pádem se za jeho zdmi šířil nejen mor, ale také smrt hladem.
Utrpení v Rakousku
V tu dobu se ve Vídni počet mrtvých vyšplhal téměř k dvaceti tisícům, z toho bylo i šest lékařů, přičemž jich ve městě působilo dvacet. Nedostatek sil panoval také mezi hrobníky.
Pohřební ceremonie byly zakázané, a kdo by doma skrýval nebožtíka, mohl být okamžitě oběšen.
Císař a král Leopold I. mezitím utekl i se svým dvorem do Prahy, ale když tam jeho kočí zemřel právě na mor, rychle pokračoval do Brandýsa nad Labem, kde také nepobyl příliš dlouho.
Kromě moru se totiž okolí otřásalo ještě selským povstáním, takže raději pokračoval přes několik dalších měst až do Lince.
