Dnes vnímáme les jako místo odpočinku a relaxace, ale nebylo tomu tak vždy. Středověk v něm viděl nebezpečné útočiště démonů, zatímco moderní doba objevila jeho léčivou sílu. Jak se měnil náš vztah k lesu?

Lidé vždy les nevnímali jako přátelské místo

Ačkoli lidé po tisíciletí žili v souladu s přírodou, les pro ně vždy neznamenal totéž, co pro nás. V dnešních dnech jej podle výzkumů lidé ve své mysli vnímají jako „locus amoenus“, tedy líbezné idealizované místo, nabízející bezpečí a pohodlí.

Středověk v něm ovšem žádnou líbeznost nenacházel. Pro učence byl tehdy zrádný a nebezpečný, plný „oblud pekelných“ a nevítanou pustinou.

Dobová literatura z něj udělala útočiště pro pochybné lidské existence hledající úkryt, dobrodružství nebo duchovní spásu. Velký podíl na démonizaci lesa mělo i křesťanství. Příroda se rovnala zlu a pokušení, pocházející od ďábla.

Les vyvolával strach, byl plný pastí, zákeřných míst a démonů. Lepší tedy bylo se mu vyhnout. Dokonce ještě novověk dával lesu přezdívky jako divočina, vřed na tváři planety, bradavice Země, zrůda.

Vědecky potvrzeno: les umí léčit

Dnes už víme, že les má pozitivní účinky na kardiovaskulární a imunitní systém. Pobyt v lese snižuje úroveň stresu, chůze v přírodě zlepšuje pozornost a snižuje příznaky ADHD u dětí.

Procházky přírodou zlepšují náladu a lesní terapie může pomoci při zotavení z traumatu.

Když se k léčení duše a těla přizve příroda

Shinrin-yoku (Japonsko) – „Lesní koupel“ zvyšuje imunitu a snižuje úzkost.

Přírodní terapie (ecotherapy; Spojené státy, Velká Británie) – Procházky a mindfulness léčí úzkosti a deprese.

Léčení divočinou (Wilderness Therapy; Spojené státy, Kanada) – Outdoorové aktivity pomáhají rozvíjet sebevědomí.

Les se z místa strachu a nebezpečí proměnil v prostor léčení a klidu. Jeho terapeutický potenciál dnes využívá celý svět – a my bychom měli také.