Vědecké experimenty, anatomické studie, a dokonce i obvinění ze sodomie – život Leonarda da Vinciho byl mnohem barvitější a záhadnější, než se na první pohled zdá.

Ponořte se s námi do méně prozkoumaných zákoutí mysli a osudu tohoto renesančního velikána, od jeho posedlosti lidským tělem až po kontroverze kolem jeho nejslavnějšího díla, Mony Lisy.

Kromě své nesporné umělecké geniality se Leonardo da Vinci aktivně věnoval mnoha oblastem vědy a techniky, často s předstihem o staletí.

Jeho neutuchající zvídavost ho poháněla k neúnavnému pozorování přírody, provádění vědeckých experimentů a dokonce i k riskantním pitvám lidských i zvířecích těl.

Sešity si plnil náčrtky nejrůznějších vynálezů, výsledky pozorování a svými teoriemi, které dnes představují neocenitelný zdroj jeho myšlenek. Právě tato šíře zájmů znamenala, že na malování mu nezbývalo mnoho času.

Leonardo se velmi zajímal také o anatomii člověka, kterou neváhal studovat na mrtvolách v márnici. Bylo to v té době velmi neobvyklé a často zakázané, ale Leonardo viděl v pitvách klíč k pochopení lidského těla a jeho fungování.

Ikonickým se stal jeho náčrt, vytvořený kolem roku 1490, dnes známý jako Vitruviánský muž, který měl zachycovat dokonalé proporce mužského těla.

Kresba perem na list papíru o rozměrech 34,6 x 25,5 cm znázorňuje mužskou postavu ve dvou polohách, vepsanou do kružnice a do čtverce, doprovázenou Leonardovými poznámkami. V textu nad ní je napsáno:

„dlaň jsou čtyři prsty, stopa jsou čtyři dlaně, loket je šest dlaní a čtyři lokte jsou člověk“.

Kdo byl předlohou díla? Někteří historici umění se domnívají, že předlohou Vitruviánského muže byl Leonardo sám. Spisovatel Toby Lester (narozen 1964), autor knihy Da Vinci’s Ghost, k tomu říká:

„Da Vinci byl silný, ale zároveň jemný a krásný, s vlnitými prameny vlasů, které mu sahaly po ramena.“ Podle chirurga Hutana Ashrafiana, který nyní působí na Leeds University Business School, však Vitruviánský muž trpěl tříselnou kýlou, jež ho pravděpodobně zabila.

Domnívá se proto, že inspirací k tomuto dílu byla Leonardovi spíše nějaká mrtvola z márnice.

Zajímavé jsou i jeho studie v oblasti hydrodynamiky. Da Vinci se zabýval také hydrodynamikou, na základě experimentování rozvinul myšlenky o přirozeném proudění tekutin.

Leonardo empiricky pozoroval, že vzduchové bubliny ve vodě stoupají vzhůru, ale odchylují se od přímého směru. Tento jev je tím výraznější, čím jsou bubliny větší a jejich dráha k hladině delší. Miniaturní bublinky potom stoupají vzhůru prakticky po přímce.

Teprve v lednu loňského roku vytvořili profesoři Miguel Ángel Herrada z univerzity ve španělské Seville a Jens G. Eggers z univerzity v anglickém Bristolu dostatečně podrobný numerický model, který byl schopen věrně simulovat Leonardem pozorované chování vzduchových bublin, což svědčí o jeho předvídavosti.

V roce 1476 byl Leonardo obviněn z nedovolených homosexuálních styků a vyslýchán. Spolu se skupinou přátel měl údajně obcovat s mladým prostitutem, což bylo tehdy považováno za nezákonné a mohlo být potrestáno dokonce i ortel smrti.

Naštěstí se mezi obžalovanými nacházel i syn vlivného florentského občana, a tak byl případ zameten pod koberec a obvinění vyvázli jen se symbolickými tresty.

Leonardo po této zkušenosti přestal být důvěřivý a uzavřel se do sebe, což mohlo ovlivnit jeho pozdější sociální interakce.

Leonardův obraz Mona Lisa, patrně jeden z nejslavnějších obrazů světového malířství, zachycuje buď Lisu del Giacondo (1479–1542), ženu florentského obchodníka Francesca del Giacondo, nebo da Vinciho matku.

V roce 2011 přišel Silvano Vinceti, prezident italského Národního výboru pro kulturní dědictví, s tím, že v očích Mony Lisy lze vidět písmena. V levém oku je CE nebo B, v pravém pak LV (jako Leonardo da Vinci?).

Oblouk mostu v pozadí má pak obsahovat číslo 72 nebo písmeno L a číslici 2. Sedmička podle Vincetiho odkazuje ke stvoření světa, dvojka zase k dualitě muže a ženy.

S tím ale ostře nesouhlasí Carlo Pedretti, odborník na Leonarda da Vinci z Kalifornské univerzity, podle kterého se jedná pouze o praskliny. Tato záhada jen přidává na fascinaci kolem jednoho z nejznámějších uměleckých děl světa.

Věděli jste, že… Vědci z Technologického institutu v německém Karlsruhe přišli s tvrzením, že Leonardo da Vinci i jeho spolužák Sandro Botticelli přidávali do svých barev vaječný žloutek.

Ten zpomaloval nástup tvrdnutí barev a pomáhal zastavit jejich degradaci.

Své slavné dílo Poslední večeře namaloval na zeď refektáře milánského kláštera Santa Maria delle Grazie. Použil nešťastnou techniku s temperou a olejem. Barva na omítce začala brzy vlhnout a opadávat. Vyžádala si mnoho oprav.

Přežila i bombardování během 2. světové války, při kterém byl refektář zasažen, ale stěna s Poslední večeří zůstala neporušená.

Raffael Santi vytvořil obraz Athénská škola, který znázorňuje řecké filozofy Platona a Aristotela. Zatímco Aristotelovi vtiskl rysy Michelangela Buonarrotiho, Platon má podobu Leonarda da Vinci.

Historikové Alessandro Vezzosi a Agnese Sabato strávili více než deset let sledováním genealogie slavného malíře. Podle všeho má dnes 14 žijících mužských příbuzných.

Vedle umění se věnoval i vědě a technice, hodně zjistil díky pozorování. Plány na sestrojení létajících strojů vycházejí z jeho pozorování letu ptáků. Je také autorem samonosného mostu, držícího pohromadě bez malty.

Věnoval se i návrhům válečných strojů, například rychlopalné kuše nebo parního děla. Navrhl otočný jeřáb, samohybný vozík, „letecký šroub“, připomínající vrtulník, či gyroskopický kompas na vodní pohon. Načrtl i raný potápěčský oblek a řadu hudebních nástrojů.

Leonardo da Vinci byl postavou nesmírně komplexní, jejíž vliv daleko přesahoval pouhé umění. Jeho vědecké bádání, anatomické studie a inženýrské návrhy svědčí o mysli, která neustále hledala odpovědi a posouvala hranice lidského poznání.

I po staletích nás jeho život a dílo fascinují a inspirují k hlubšímu zkoumání tajemství lidské tvořivosti a intelektu.