V ulicích Prahy se ozývá zpěv a hudba. Roku 1308 vítá město svého krále Jindřicha Korutanského. Pražští nožíři, řezníci a kožešníci svírají v rukou lesknoucí se meče. Na panovníkovu počest s nimi šermují a pohybují se v rytmu zvláštního tance…

„Díváme se na zjev nový, tance řemeslnických družstev…Řezníci a kožišníci provozují tance zvláštní dlouhými řadami,“ líčí zbraslavský kronikář Petr Žitavský (1260/1275–1339), očitý svědek události, příjezd krále Jindřicha Korutanského (1265/1280–1335) do Prahy v roce 1308.

Už o století dříve se pražští řezníci proslaví svými cechovními tanci. Vznikají cechy, sdružení, která dohlížejí na zájmy řemeslníků, hlídají kvalitu a ceny výrobků. Lidé se pyšní svojí příslušností k nim a dávají ji okázale najevo.

Při slavnostních příležitostech se oblékají do cechovních šatů a berou si nástroje typické pro své řemeslo. Aby se jaksepatří předvedli ostatním, tancují s nástroji při slavnostních příležitostech. Mečířům a nožířům, řezníkům, koželuhům a kožešníkům nechybí meče, bednářům obruče, soukeníkům praporce, kovářům píky (zbraň s kovovým hrotem – pozn. red.).

Císař není žádný asketa „Nejslavnější byl mečový tanec nožířského cechu v Norimberku. Roku 1350 udělil prý tamějším nožířům Karel IV. privilegium, podle kterého měli právo tancovat o masopustě s meči.

Od roku 1615 jsou pravidelně zaznamenány popisy těchto tanců v Norimberku,“ vypráví český historik Čeněk Zíbrt (1864 – 1932). Obřadní tance se stávají velkolepou podívanou. Z období 1490 – 1615 existují pravidelné zápisy o jejich provozování v Norimberku.

Podle Zíbrta se tu konaly slavnosti spojené s tancem každých sedm let. Sám císař Karel IV. (1316–1387) není žádný asketa, rád si dopřává různé životní radosti a stává se i příznivcem tanečního umění.

Tanečníci přijdou do pekla „Záhy přidružily se k tancím mečovým zlořády, které byly od úřadů tepány. Roku 1487 usnáší se městská rada v Kolíně (nad Rýnem – pozn. red.), aby o masopustě byly tance mečové zapovídány,“ píše německý spisovatel Ernst Weyden (1805–1869). Taneční zábava podle názoru mnoha tehdejších světských i církevních autorit vzbuzovala v lidech primitivní pudy. Městská rada, která měla na starosti zajištění pořádku v ulicích, proto jakýmkoli tanečníkům nejraději viděla paty.

„Tanec je veliký hřích. Ti, kdo tancují, přijdou do pekla,“ cituje dobové mravokárce Zíbrt. Zákazy tance se množí, ale lidé si z nich stejně nic nedělají…

Kožešníci uctívají krále 23. února 1620 přijíždí český král Fridrich Falcký (1596 – 1632) do polské Vratislavi. Během uvítání před něj předstupuje 36 tanečníků. Každý má bílou košili s velkými šermířskými rukávy, na nohou modré punčochy a bílé střevíce, podvazky ověšené rolničkami, na hlavě vavřínový věnec.

Přicházejí za zvuků pištce a bubeníka. Hned za předtanečníkem jdou tři chlapci, jeden z nich svírá v rukou žezlo. Za nimi další trojice, jeden nese honosný meč, druhý šermířský meč, třetí několik dřevěných tesáků.

Mají na sobě bílé suknice, modré a bílé zástěry a roucho s šachovým vzorem. Jdou vždy dva kožešničtí mistři a dva tovaryši. Král je napjatě pozoruje.

Pohyb se mění v divoký rej Vzápětí se rozestupují do kola a začínají šermovat meči i tesáky. Seskupují se a utvářejí z mečů šestihrannou figuru, zvanou růže, na kterou jiní obratně míří svými zbraněmi, další skupina provádí totéž s tesáky.

Falcký se stává svědkem tance kožešníků. „Tanec ve zbroji byl vlastně šermířský výkon, k němuž byly přidruženy některé obraty taneční (sestoupení v kolo apod.) a hudba pištce a bubeníka,“ vysvětluje Zíbrt. Na začátku mírný a pomalý pohyb se zrychluje, až přechází do zuřivosti. Jde vlastně o pradávný rituál, protože tanec se zbraní měli lidé v oblibě už ve starověku.