Když v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus americký kontinent, odstartoval tím dlouhou éru objevování a kolonialismu.

Zatímco prozkoumávání nových oblastí bylo záslužným počinem, osídlování, drancování a přetváření nových míst podle představ Evropanů dělá z této etapy jednu z nejsmutnějších kapitol lidských dějin.

Před příchodem Evropanů do Ameriky žilo na obou amerických kontinentech přes 60 milionů lidí. Jen o sto let později jich bylo pouhých šest milionů.

Umírali kvůli válce s evropskými dobyvateli, která způsobovala hladomor, hodně jich ale zemřelo důsledkem nemocí. Spalničky, neštovice či chřipka kosily původní obyvatele po tisících.

Existuje navíc mnoho dokladů, že jakmile Evropané sílu nemocí rozpoznali, úmyslně se pokoušeli domorodce nakazit, například jim nabízeli deky z lazaretů. Doufali, že se nakazí, což se pravidelně stávalo. Vlivem kolonizace nakonec zemřelo 10 % tehdejší světové populace.

Motivace k objevům

Janovský mořeplavec a kolonizátor Kryštof Kolumbus (†1506) přitom vůbec neměl v plánu Ameriku objevit. Jeho představy i následnou první výpravu motivovala vidina snadnější cesty do Asie.

Evropa si v té době již zvykla na dodávky koření, hedvábí či porcelánu, jenže zavedené obchodní trasy začaly být ohrožovány Turky a pádem Mongolské říše. Zároveň se stále rozvíjely technologie stavby lodí a způsoby navigace, což umožňovalo delší cesty po moři.

Evropské mocnosti tak začaly větřit nové obchodní příležitosti. Kolumbus přišel s návrhem doplout do Asie západní cestou. Už v roce 1476 ho přednesl portugalskému králi Janu II. Portugalskému (†1495), byl ale odmítnut.

První cesta a oběti

Kolumbus se brzy poté přesunul do Španělska, kde se pro svůj návrh snažil opět získat podporu.

Trvalo mu ale několik dlouhých let, nejspíše minimálně osm, než si vybudoval síť kontaktů a přesvědčil královnu Isabelu Kastilskou (†1504), aby mu poskytla prostředky.

Dne 3. srpna 1492 tak z přístavu u města Huelva vypluly tři lodě se zhruba stovkou mužů a vydaly se do neznáma. Už o dva měsíce později, 12. října ve dvě hodiny ráno, jeden z námořníků zahlédl pevnou zemi.

Byly to Bahamy, ačkoliv se Kolumbus nejprve domníval, že jde o Japonsko. Po setkání s domorodci a zjištěním, že se na ostrovech nenachází žádné zlato, zamířila výprava dále, ke břehům neznámého kontinentu.

Víte že…

Papež Alexandr VI. (†1503) v roce 1492 potvrdil, že Španělsko má právo na průzkum a zabírání území v Americe a na obracení domorodců na víru jakýmikoliv prostředky.

Španělé a Portugalci čerpali při dobývání z takzvané reconquisty, tedy z opětovného získání Pyrenejského poloostrova z područí Maurů.

Dobývání vypuklo naplno

Éra dobývání a ničení Nového světa, později nazvaného Amerika, tak naplno vypukla. Už během Kolumbovy druhé výpravy došlo k několika krvavým masakrům.

Na dobytých územích zanechával Kolumbus své bratry, kteří budovali první kolonie a tvrdě potlačovali jakákoliv povstání domorodců. Při třetí výpravě pak poprvé pronikl i na území kontinentu a vše prohlašoval za majetek Španělska.

Další dobyvatelé, ve španělštině conquistadoři, ale byli ještě horší. Řídili se heslem „Zlato, sláva a Bůh“ a neštítili se ničeho. Pozadu nezůstávali ani Portugalci, Britové, Francouzi či Dánové. Společně dostali Nový svět na kolena a zničili životy 55 milionů lidí.

Nechvalně známá jména

Nejznámější, ale také nejhorší dobyvatelé pocházejí ze Španělska. Prvním byl Hernán Cortés (†1547), který zničil Aztéckou říši ve Střední Americe. Aztékům v té době vládl císař Moctezuma II. a Španěly neměl nejprve problém přijmout a hostit.

Odmítl je ale vpustit do hlavního města Tenochtitlánu. Cortése hnala vidina bohatství, císaře proto zajal a snažil se jeho poddané vydírat, nakonec ale na Tenochtitlán zaútočil a srovnal ho se zemí. Na jeho troskách obratem založil město, které nazval Mexiko.

Velmi podobný osud z rukou Španělů čekal i říši Inků na území Peru. Francisco Pizarro (†1541) nechal zajmout a následně i popravit panovníka Atahualpu a obsazením hlavního města Cuzco získal území Inků pro španělskou korunu.

V blízkosti poté založil dnešní město Limu, a upevnil tak vládu nad celou oblastí.

Aktéři kolonizace

Španělé v dobývání Ameriky tedy jednoznačně vedli, na východě Jižní Ameriky ale decimovali domorodce Portugalci. Jejich kolonií se stala Brazílie, a to zejména zásluhou Pedra Álvarese Cabrala (†1520), který se podílel na vyjednávání se Španěly.

Francie si pro sebe zabrala východ Severní Ameriky, Karibik, tehdy již vypleněný Španěly, a kousky pobřeží Jižní Ameriky. Většinu svého území pak proměnila v cukerné plantáže a domorodce zotročila.

Británie, Dánsko a Rusko se do dobývání zapojili o něco později a lokalit tak nejprve získali méně. Britové ale postupně svůj vliv rozšiřovali, zejména na úkor Francouzů a Dánů, později i Španělů.

Konec prvního etnika

Pravděpodobně první etnikum, které podlehlo Evropanům, byli Lucayanové, žijící na Bahamách. Právě oni byli také vůbec prvními domorodci, které Kolumbus a jeho muži potkali.

Po prvním přátelském kontaktu jich okamžitě několik zajali a odvezli je zpět do Španělska. Jen o pár let později jich jiná španělská výprava zotročila hned 232, část z nich si s sebou brala jako sluhy na cesty po Americe.

Už v tento moment jejich populace na Bahamách klesala, neboť po kontaktu s Američany trpěli nemocemi.

Útlaky přetrvaly

Podobná situace probíhala na všech okolních ostrovech, Španělé se proto snažili etnika uměle spojovat, aby nepřišli o zdroj otroků. Přesouvali je různě mezi ostrovy a nutili je ke společnému soužití. Během dvou let ale přesto Lucayanové prakticky zmizeli.

Ze 40 tisíc lidí jich zbylo 11 a Bahamy přestaly být osídlené na 130 let.

Tento způsob likvidace a terorizování původních obyvatel byl podobný bez ohledu na národ a místo a trval i po počátcích dekolonizace a prosazení nezávislosti USA. Diskriminace původních obyvatel je navíc v obou Amerikách stále velký problém, podle některých odborníků Evropané a Američané původní obyvatele utlačují dodnes.