Kdo se domnívá, že analýza vlivu člověka na produkci oxidu uhličitého je až otázkou posledních let, plete se. Počátky výzkumu skleníkového efektu se datují do 50. let 19. století. 

Anglický fyzik John Tyndall (1820–1893) tehdy sestrojil přístroj pro sledování, jak dokážou plyny absorbovat infračervené záření. Během svého výzkumu došel v roce 1859 k závěru, že kyslík energii záření nepohlcuje, ale metan, oxid uhličitý a vodní pára ano.

I když vliv člověka na produkci CO2 ještě nezkoumal, už vyslovil obavu, že jeho růst v ovzduší může způsobit velké změny klimatu. 

Předpověděl růst teploty 

 Skutečně prvním vědcem, který řeší klimatické modely, se ale stal švédský fyzik  Svante Arrhenius (1859–1927). Zkoumal, jaký dopad má zvyšující se množství oxidu uhličitého na teplotu.

Domníval se, že jestliže se koncentrace zdvojnásobí, vzroste teplota o 6 °C. Předpokládal ale, že takový nárůst potrvá minimálně 1000 let.

V jeho práci pokračoval Američan Charles David Keeling (1928–2005), který už dokázal změřit, jak množství CO2 v ovzduší roste. Podle něj se také nazývá tzv. Keelingova křivka ukazující koncentraci CO2 v průběhu času.