Automobil to v počátcích neměl snadné. Lidé se kočáru bez koní báli a připadal jim nespolehlivý a zbytečný. O opaku se je rozhodla přesvědčit Bertha Benzová, žena jednoho z prvních konstruktérů.

Na voze sedí dobře oblečená dáma a dva mladí chlapci. Ale kde mají koně? Přestože kočár nic netáhne, s vrčením a boucháním se šine ulicí. Lidé se na něj nevěřícně dívají a někteří raději uskakují z cesty. Vždyť je to nebezpečné! Kdo to kdy viděl?

Dáma se ale zjevně nebojí a stroj s lehkostí projíždí městečkem. Odvážnější děti zvědavě běží za ním. Potom mašina zastavuje před lékárnou, paní seskakuje a vchází dovnitř.

Nějak tak to mohlo vypadat 5. srpna 1888 v německém Wieslochu, když tudy projížděla Bertha Benzová (1849–1944) při první dálkové testovací jízdě automobilu.

Nespolehlivá novinka?

V dobách pravidelných dopravních zácp si těžko dovedeme představit, jak vypadal život bez aut. I ta se ale kdysi setkávala s nedůvěrou. V druhé půlce 19. století začali vynálezci experimentovat se spalovacími motory.

Roku 1886 přišel Karl Benz (1844–1929) s Benzovým patentním motorovým vozem číslo 1, který vypadal jako velká tříkolka. Benz ho veřejně představil v německém Mannheimu, kde žil, a začal auta prodávat.

Vůz ale absolvoval jen pár krátkých vyjížděk, bylo ho pořád potřeba opravovat, lidé nevěřili v jeho spolehlivost a prodeje vázly. Policisté Benzovi dokonce zakázali autem po městě jezdit, protože jim to připadalo nebezpečné.

Sám Karl se těmito potížemi úplně netrápil a puntičkářsky se snažil vynález neustále vylepšovat.

První roadtrip na světě

Po dvou letech došla jeho manželce a obchodní partnerce Bertě Benzové trpělivost. Protože měla lepší cit pro obchod než Karl, pochopila, že vůz je potřeba pořádně předvést. Jednoho brzkého nedělního rána tak nechala doma na stole vzkaz:

„Jedeme k matce, vrátíme se za pár dní“ a s pomocí dvou nejstarších synů vytlačila tříkolku ze dvora. Zadními ulicemi (aby neprojížděli kolem policejní stanice) se trojice vydala do 106 kilometrů vzdáleného Pforzheimu.

Cesta trvala necelých dvanáct hodin a rodina během ní zažívala všelijaká dobrodružství.

Oprava sponou a benzin z lékárny

Čerpací stanice ještě neexistovaly, takže v lékárně Benzová vykoupila zásoby ligroinu, kterým se auto pohánělo. Šlo o lehký benzin, který se prodával jako čistič na skvrny. Ucpaný přívod paliva Bertha čistila jehlicí do klobouku.

Když se prodřela izolace, nahradila ji podvazkem. Stoupání vůz příliš nezvládal, takže při cestě do kopce se za volant posadil nejmladší syn, třináctiletý Richard, a Benzová spolu s patnáctiletým Eugenem tlačili.

Prý i s pomocí kolemjdoucích. Chladicí kapalinu bylo potřeba doplňovat z řek a potoků. Večer zaprášená výprava šťastně dorazila do cíle a vyděšenému Karlovi přišel telegram, že je všechno v pořádku.

V Pforzheimu nechala řidička brzdové špalky u ševce potáhnout kůží a vracela se s několika novými podněty k vylepšení. Nazpátek jela jinou cestou, aby samohyb vidělo víc lidí.

Plán fungoval – automobilu cesta udělala ohromnou reklamu a brzy se vynález začal šířit.