Na severu Karské moře, na jihu, východě a západě arktická krajina, kde léto s teplotou nad nulou trvá nanejvýš 60 dní. Tady žijí. Malý národ čítající na 40 000 obyvatel a s nimi v dokonalé symbióze sobi. Jako jedna duše, jedno tělo. Sobi jsou pro ně středobodem jejich malého vesmíru, kterému podřizují život.
Navigaci při svých dlouhých toulkách nepotřebují, nepříznivou krajinu na severu Sibiře mají prošlapanou křížem krážem. Nevadí jim ani nepřízeň počasí, kdy rtuť teploměru klesne v zimě až k -50 ° C. Malý národ, kterému hrozí „vyhynutí“ kvůli čím dál drzejšímu nástupu moderní doby, žije podle jediného obyčejného kréda, a to nikdy se nechlubit.
My a náš sudokopytník
Po celém světě pobíhá na 1,5 milionu domestikovaných sobů. A nejvíc z nich, tedy 730 000, zanechává stopu právě na Jamalském poloostrově v doprovodu neohrožených Něnců. „Sobi jsou náš domov, naše jídlo, oblečení i náš transport,“ říkají. Údajně si zdejší kousek „ráje“ podmaní už v období 2.–4. století po Kristu, když opustí jižní Sibiř. Od té doby je jejich život jednou velkou nekončící kočovnou výpravou. Do prosťáčků ale mají daleko. Někteří vlastní mobilní telefony a televizi. Ti šťastnější chytají přes satelit internetové připojení. Děti chodí do rusky mluvících škol.
Útulné hnízdečko
Místo, kde zakotví, volí právě s ohledem na svůj doprovod. Při přesunu využívají sobí spřežení a věrně kopírují prověřené trasy. Buď sobi následují je, nebo oni soby. Sehranost je tu patrná na první pohled. Stejně jako tradiční rozdělení úloh v rodině. Muži se starají o stádo a obstarávají potravu, zatímco ženy kromě domácnosti mají v režii stavbu speciálního obydlí zvaného čuma. Jde o stany podobné indiánským týpím, která pojmou na 7 osob a 10 sněžných psů!
Zpracuj, co můžeš!
V létě příbytky Něnci pokrývají pouze plachtou nebo kůrou, v zimě volí teplou sobí kožešinu. Sobí kůži mimo jiné pokládají i na provizorní podlahu ze dřeva. Jako „brnění“ před vlezlou zimou jim slouží kožešina zvaná parka. Pod ní se pak nacházejí ještě další dvě vrstvy, vyrobené nejčastěji ze srsti polárních lišek, veverek nebo domácích psů. Jelikož celý život tráví ve společnosti sudokopytníků, není divu, že právě oni tvoří významnou položku v jejich jídelníčku. Maso konzumují syrové, zmrazené anebo vařené spolu s čerstvou krví z usmrcených sobů. Právě to jim zajistí bohatý přísun výživných látek. Pro ozvláštnění ale občas nepohrdnou ani rybami, zejména lososem.
Rudá pohroma
Ne vždy ale jejich život připomíná idylku. Počátek 30. let 20. století se nese v duchu nastolování komunismu, který pro Něnce znamená jen bolestivý útlak. Odmítají se totiž podrobit mocí určenému způsobu života. Nevyhovující je zejména volný chov sobů, kteří mají být podle nových pravidel zavíráni do sovchozů. Celý příkaz tak nakonec vyústí v násilnou šarvátku mezi původními obyvateli a představiteli sovětských ideologií. Pro výstrahu si někteří vyslouží pobyt v base na 10 let. V hledáčku jsou ale i šamani, v jejichž praktikách Sověti větří podvody a manipulace. V roce 1943 během dvou velkých povstání přijde o život na 41 Něnců, jejichž rodiny jsou poté sprostě ožebračeny. Situaci uklidní až konec války.
Tradice vs. vláda
Problémy minulosti nyní hravě zastře jejich modernější a vážnější verze, totiž těžba plynu. Ze zdejších končin se odebírá až 90 procent ruského plynu, který později za pomoci trubek putuje i do našich domácností. Aby vše šlapalo, jak má, je postupně budována nová infrastruktura. Stovky kilometrů železničních tratí se křižují s tradičními migračními trasami sobů, pastviště bojují s nánosem znečištění. Ruská vláda se však snaží s obyvateli najít společné řešení nebo poskytnout alespoň malou kompenzaci, například sněžné skútry.
